„Studoval jsem v Brně a na divadelní přehlídce jsem viděl nádherné představení Milenci z kiosku v provedení Divadla Petra Bezruče. Nevím, jak se to stalo, snad byl někdo na našem studentském představení, ale asi za měsíc jsem dostal nabídku na angažmá v Ostravě. Neváhal jsem, protože Bezruči byli tehdy snad jedním z nejlepších souborů v republice,“ vzpomíná na své ostravské začátky.
Ředitelem divadla byl tehdy Luděk Eliáš, se kterým se dodnes přátelí, stejně jako s řadou dalších kolegů. „Musím říci, i když jsem toho zažil hodně, tak tady u Bezručů to pro mě byly nejkrásnější divadelní léta. Kolem Jana Kačera byla skvělá parta a neexistovala mezi námi žádná řevnivost.“
Ivan Misař
|
I díky tomu se v Ostravě brzy cítil jako doma, přestože město bylo pověstné svou drsností. „Z doby mého příjezdu do Ostravy si pamatuju hlavní nádraží, které bylo tehdy ještě celé dřevěné. Jel se mnou tehdy ještě jeden kolega z nižšího ročníku. Když viděl, kam přijíždíme, půjčil si ode mě peníze a jel podepsat smlouvu do Pardubic. Tak se vylekal. Já toho naopak nikdy nelitoval. Musím říci, že Ostrava se chová z hlediska kumštu pravdivě. Lidi přijdou, když je oslovíte, což je podle mě velmi důležité. Když je však neoslovíte, tak prostě nepřijdou,“ vzpomíná Misař, který po čase začal působit i jako režisér.
Milenci v kiosku byli divadelním zjevením
A čím byli ostravští tvůrci tak výjimeční? „Luboš Hrůza, geniální výtvarník, režisér Jan Kačer, Petr Čepek, Daniela Šrajbrová a další... V Milencích převládla skvělá souhra všech složek. Je třeba je vnímat v kontextu doby, kdy se hodně uváděly hry oslavující režim v duchu Velké říjnové revoluce. Milenci z kiosku ale byli diametrálně jiní, mimo politicky angažovaný proud, naprosto upřímní. Taková čistá voda, když teče z hor. Herci hráli tak, že bylo vidět, že je to baví. Dojem tedy nebyl v jednotlivostech, ale v celku.“
V divadle byl tehdy žádaný socialistický realismus, kdežto v Milencích z kiosku převládal náznak, barvy, výrazné kostýmy či poetická scénografie. Ostrava přitom byla šedivá, přesto nabídla začínajícímu tvůrci řadu nezapomenutelných vjemů.
„Když jsem šel po Frýdlantských mostech z divadla, proti mně jela stará dřevěná bedna, na které byl nápis Hrabová-Ščučí, což mě šíleně rozesmálo. Pak jsem zjistil, že taková část skutečně existuje. Přímo naproti stála opuštěná Karolina. Pozdě večer a v noci se z ní ozývaly různé zvuky, jako by vypadla z Kafkova románu. Ostrava si pomalu zvykala na mě a já na ni. Kolegové mě fantasticky přijali, takže jsem měl dojem, že jsem zapadnul mezi své,“ líčí herec a režisér.
Rád vzpomíná na hornickou kolonii a Lauby
Při jedné z procházek zavítal Ivan Misař také na Kamenec. „U Jaklovce se nacházela hornická kolonie, samé malé domečky. Nějací starší manželé tam seděli na zahrádce a s proutkem v ruce pásli prase,“ popisuje tehdejší atmosféru a vzpomíná i na zajímavé okamžiky v již neexistujících Laubech na dnešním Masarykově náměstí.
„Pod Lauby se nacházela hospoda. Tuším, že se jí říkalo Faja. Setkávali se v ní lidé režimu nepohodlní a chodil tam i hudební skladatel a renesanční člověk Miroslav Klega. Později jsem se s ním spřátelil. Byl to ostravský patriot a vyprávěl poutavě a zasvěceně o Ostravě. Od něj jsem se dozvěděl i jeho teorii o tom, že první světový jazyk nebyla hebrejština, ale vítkovičtina. V hebrejštině totiž existuje slovo erele, název pro bezvýznamné maličkosti, ovšem ve vítkovickém nářečí se to řekne duperele. Takže podle něj Hebrejci oddělili předponu a nechali si jeho kořen.“
Z hlediska divadelní historie pak Ostrava předběhla dobu v tom, že tady vzniklo Divadlo Sklep. „Takže Pražáci v tomto směru nejsou tak úplně první. Hrávali jsme tam Camuse, prokleté básníky, beatniky. Naučilo se k nám chodit hodně mladých lidí, později samozřejmě i fízlů a estébáků. Tehdejší doba byla příznačná tím, že se na veřejnosti nijak zvlášť společensky nežilo, zato v divadle ano. Byli jsme rozhněvaní mladí muži, jednoznačně vymezení vůči stávajícímu režimu. Proto chápu dnešní mladé lidi, kteří teprve hledají. Do divadelního klubu chodili také havíři, se kterými jsme se brzy stali přáteli,“ popisuje Misař.
Wimmer vyšel v rudých trenýrkách se srpem a kladivem
Na programu Divadla Sklep byli Camusovi Spravedliví, které přeložila Alena Šabatková. „Byla to sestra Ivana Svitáka, který měl cejch persony non grata, a on přijel na jedno představení. Tajnými se to tehdy jenom hemžilo, ale byl to opět ředitel Eliáš, který to celé zaštítil. Přiznám se, že jsme mu to nijak neusnadňovali. Například svérázný kolega Jiří Wimmer v zákulisí před premiérou vešel mezi přítomné papaláše v rudých trenýrkách, na jejichž pozadí měl srp a kladivo.
Ne vždy bylo však veselo. „Můj první vjem, když se otevřela okna kulturního domu, byli dva chlapi, kteří drží a oblékají nahou mrtvolu. Naproti se totiž nacházel hřbitov a vedle vchodu byla márnice, kde nebožtíky převlíkali.“
Proč premiéry začínají tak brzy? Kvůli seriálu
Ostrava se od těch dob změnila a dnes působí Ivan Misař jako dramaturg a režisér v Těšínském divadle. Tato scéna je zajímavá například tím, že jde o jediné dvojjazyčné divadlo u nás se samostatnými scénami, českou a polskou. Kromě toho v Těšínském divadle začínají nezvykle brzo premiéry, vždy v 17:30 hodin.
„K tomu se váže konkrétní historie, datovaná až do dávných dob, kdy televize uváděla v sobotním programu Ságu rodu Forsythů. Divadlo zaznamenalo masivní odliv publika, a tak změnili čas uvádění premiér z 19:00 na 17:30,“ vysvětluje Misař.
