„Narodil jsem se v Novém Jičíně, ale od hlubokého kočárku jsem vyrůstal v Opavě. Z tohoto podle Petra Bezruče bílého, ale díky mnoha parkům vlastně zeleného města bylo pro malého kloučka do tehdy špinavé Ostravy příjemně daleko,“ vysvětluje Horák. Kvůli častým cestám vlakem za babičkou a dědou na Slovácko ovšem tehdy z Ostravy znal jen svinovské nádraží.
„Při pohledu správným směrem se dala za šedivou oponou kdesi v dálce tušit Ostrava. Centru jsem se přiblížil až začátkem šedesátých let, kdy otec Jeroným přestoupil z opavského divadelního stánku do Divadla Petra Bezruče, jehož sídlem byl tehdy Dům kultury VŽKG,“ popisuje.
Nejezdil však jen na pohádky, později také i na premiéry kusů pro dospělé, současně poznával osobnosti ostravské kulturní scény. „Tento kulturák byl pro mě důležitý i v dalších letech, kdy jsme s opavskými přáteli dojížděli do Filmového klubu,“ vzpomíná publicista.
Jan Horák
|
Další etapu jeho vývoje pak formovalo okouzlení populární hudbou. „V době mého teenagerského rozletu na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let mě zcela pohltila muzika, hlavně bigbít. Několikrát jsem byl na koncertech v hale Tatran, kde bylo velkým zážitkem vystoupení americké skupiny 5th Dimension, a pokud si dobře vzpomínám, viděl jsem v Tatranu i skvělého Czeslawa Niemena,“ líčí někdejší koncertní zážitky.
Burzy na haldě
Jako aktivní diskžokej sledoval i ostravské kolegy a zúčastnil se krajské soutěže, která se konala v klubu Flamingo ve vítkovické kavárně Veronika.
„Do Ostravy jsem jezdil i na ilegální burzy gramofonových desek. Ty se konaly na různých místech, která si už nepamatuji, ale jedna byla dokonce i na haldě. Častým cílem mých ostravských výjezdů bylo také Divadlo hudby a koncerty Jazz klubu pořádané na Černé louce,“ vzpomíná Horák.
Z nadšeného posluchače se posléze stal organizátor stěžejních kulturních akcí. Na jejím vrcholu byly pověstné porubské Folkové kolotoče.
„Začátkem osmdesátých let mě potkalo štěstí, že jsem se mohl zapojit do party, která připravovala Folkový kolotoč. Ta parta se jmenovala Folková sekce, vedl ji Milan Kaplan a fungovala pod křídly porubského kulturáku. Kolotoč byla mimořádná akce, kterou Ostravě záviděla celá žánrově spřízněná republika,“ vysvětluje.
Bermudský trojúhelník v podobě tří barů
Horák se podílel na dramaturgii některých scén a pracoval v redakci festivalového bulletinu, kde se poprvé potkal s Jarkem Nohavicou, svým nyní už dlouholetým kamarádem.
„Právě s Jarkem a s Pepou Streichlem jsme jednu dobu tvořili takovou útočnou trojku, která spolu absolvovala, já coby spíkr, řadu vystoupení na různých akcích, ale taky mnohá odvázaná posezení v baru U Waldemara, v Minibaru nebo U Rady. Pepa Streichl tomu říkal bermudský trojúhelník, protože v tom opojení se občas někdo ztratil…,“ směje se nezapomenutelným prožitkům.
Občas chodili na Jiráskovo náměstí, tedy Kuří rynek, do restaurace nebo kavárny U Zlatého džbánu, což byl jinak neformální závodní klub muzikantů z Flaminga. „K tomuto podniku jsem měl sice nepřímou, přesto ale velmi silnou zvláštní vazbu. Za první republiky se jmenoval Zum Goldenen Krug a provozoval ho Karl Zuber, děda mé manželky Renaty,“ prozrazuje.
V osmdesátých letech také pracoval ve zpravodajské redakci rozhlasu a v televizi účinkoval v pořadech Hudební studio M a Televizní klub mladých, později taky v ulítlém pořadu Wrong. „Jako spíkr, dramaturg a organizátor jsem se podílel také na řadě dalších folkových i rockových akcích, včetně Rockfestu na Černé louce nebo folkových přehlídek v Tatranu a v porubském amfíku. Pamatuju taky neopakovatelně hustou atmosféru v rockových klubech Žalák a Rock Hill,“ říká Jan Horák.
Slovní hříčky pro africké studenty
Díky své vášni pro dramatická umění založil i divadelní soubor a k jednomu jeho vystoupení má i úsměvnou příhodu.
„S vlastní folkově-divadelní skupinou Děsně fajn jsem vystupoval v porubském klubu Delta i jinde. Nejsilnějším zážitkem byl koncert omylem domluvený pro africké studenty v kulturáku v Zábřehu,“ začíná popisovat.
Specifický humor skupiny je přitom postaven na slovních hříčkách a někdy ho ani češtiny znalí posluchači úplně nechápou.
„Co teprve studenti z Afriky, kteří česky neznali ani slovo. Společně s nimi jsme to nějak protrpěli, ale nakonec nás čekalo překvapení, oni nám ohromně aplaudovali! Soustředili se totiž na naši (ne)muziku a mysleli si, že je to nějaká tradiční forma slezského folkloru, a rozhodli se to ocenit,“ směje se.
