Ikonická tvář Jana Klusáka patří k poetice české nové vlny 60. let. Kromě toho, že vystupoval jako svérázný neherec v mistrovských filmech O slavnosti a hostech, Valerie a týden divů, Pražské noci, Sedmikrásky, proslul jako svébytný hudební skladatel.
Smůlu měl však v tom, že z vynikajících filmů, k nimž složil hudbu, jako Den sedmý, osmá noc nebo Konec srpna v hotelu ozon, se stala trezorová díla.
Nedávno ale zavítal do Ostravy na světovou premiéru svého nejnovějšího díla opery Filoktétés, která se před pár dny stala událostí Pražského jara.
„Je to mé magnum opus. Samozřejmě chvíli trvá, než se soubor naučí novou věc hrát. Nejsem si úplně jist, ale všichni mají dobrou vůli,“ svěřoval se během svého nedávného ostravského pobytu.
Do Ostravy ovšem poprvé zavítal už před pětačtyřiceti lety. „Řeknu to bez obalu, tehdy jsem se zamiloval a díky lásce jsem navštívil také Ostravu,“ usmívá se Jan Klusák.
„Od roku 1965 až 1968 jsem měl příšernou vášeň, lásku. Zamiloval jsem se do umělkyně, která pracovala pro divadlo. V Ostravě jsem dělal hudbu ke třem inscenacím a pracoval jsem společně s ní. Potom se na mě má láska vykašlala. Z té doby si pamatuju především hotel Imperial, jinak jsem měl oči jenom pro ni,“ vzpomíná pan skladatel.
K Ostravě se váže ale i další událost v Klusákově umělecké dráze.
„Když jsme natáčeli O slavnosti a hostech, tak se Ester Krumbachová s Janem Němcem dohodli, že budu představovat nezdárného syna prezidenta Antonína Novotného, jistého Mamulu. On to tedy nebyl jeho syn, ale chovali se tak k sobě. A má postava byla udělána podle Mamuly, jak mi prozradila Krumbachová,“ líčí Klusák.
ProfilJan Klusák Narodil se 18. dubna 1934 v Praze. Maturoval na Akademickém gymnáziu Štěpánská v Praze a pokračoval ve studiích (1953–1957) u Jaroslava Řídkého a Pavla Bořkovce na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze v oboru skladba. Poté již působil jako skladatel, příležitostně herec a literát – od počátku své kariéry ve svobodném povolání. Po zákazu tvorby za normalizace se načas uchytil jako člen Divadla Járy Cimrmana. Zaslouženou pozornost získal především po revoluci, zejména díky spolupráci na operách režírovaných Jiřím Nekvasilem, ředitelem Národního divadla moravskoslezského. Nedávno byl do Ostravy pozván jako autor nejnovější české opery Filoktétés, která se v Nekvasilově režii a nastudování Marka Ivanoviče stala událostí na Pražském jaru. Také složil hudbu k seriálu Nemocnice na kraji města a k ostravskému snímku Jana Kačera Město mé naděje. Umělecky aktivní jsou také jeho synové – Pavel Klusák je známý hudební publicista, Vít Klusák se proslavil filmovými dokumenty, zejména Českým snem. |
„Nevím, jestli to byl takový blázen jako já, ale Novotný ho ve mně poznal a rozčílil se k nepříčetnosti.“
Z filmu se stalo trezorové zboží a Miroslav Mamula povýšil na vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ. Jan Klusák se stal nežádoucím a do Ostravy se podíval až v novém tisíciletí a pokaždé přijel se svou skladbou.
„Pak jsem tu byl na Janáčkově máji, poněvadž jeho ředitel Jaromír Javůrek je můj velký příznivec. Poprvé v roce 2006 mi zařadil na program Stesk po Mozartovi. Před dvěma roky to byla symfonická báseň Zaniklé štěstí,“ připomíná Klusák.
Zdaleka nejdéle a nejintenzivněji se Jan Klusák v Ostravě zdržel během příprav na světovou premiéru Filoktéta. Dokonce přitom měl ještě čas navštívit Stodolní ulici anebo sledovat hokejové mistrovství.
Skladatele zaujaly Stodolní, architektura i restaurace
„Opera se musí zkoušet poněkud déle a důkladněji, takže jsem tu byl několikrát za sebou. Chodil jsem třeba ráno Stodolní ulicí. Byla hrozná zima a já byl zvědav, co tam je. Slyšel jsem totiž, že tam o půlnoci bývalo bouřlivěji než na Václaváku. Já už ale na noční život nejsem, chodím spát v osm večer,“ vysvětluje Jan Klusák.
Centrum města se skladateli zalíbilo svým historickým rázem.
„Ostrava má spoustu krásných secesních domů, jedna banka v Nádražní ulici má kubistické průčelí, to je tak pěkné. A jsou tu taky zajímavé restaurace, v mém věku mě už zajímá především jídlo,“ žertuje Jan Klusák.
Když se zamyslí, slyší Ostravu jako specifickou hudební skladbu. „Zvuk Ostravy, to je něco jako ostinato (stálé opakování melodického nebo rytmického motivu nebo fráze – pozn. red.) činelů, hlubokých žesťů, trombonů, tuby. Vím, že tady byl svého času skladatel Rudolf Kubín, který napsal cyklus o Ostravě, ale ten měl výhodu, že v Ostravě žil,“ poznamenává Klusák.
Ostrava, to je pro něj i poznatek z astrologie, které se dlouhodobě věnuje.
„Všechna města mají své astrologické ascendenty. Mám takovou příručku, kde je také Ostrava, každé město má nějaké znamení. Hlavní evropské země byly rozvrženy už od starověku podle Pseudo-Ptolemaia. Skopce mají Prusové, Bavoři Štíra, Ostrava má Kozoroha, ale Morava je Střelec. Proti Praze je tady v Ostravě slunce o třináct minut dříve.“
Je to tedy tak, jak říká postava Jiřího Hrzána ve filmu Pane, vy jste vdova, že vše je ve hvězdách?
„Já myslím, že je to dáno potenciálně a že máme svobodnou vůli to naplnit, máme alternativy. Hvězdy nám dávají hrací pole, ale můžeme se všelijak odchýlit, nemusíme naplnit ten nejkatastrofálnější osud. Stravinský, Hindemith a Prokofjev, kteří navštívili před válkou Ostravu, to je také osud,“ dodává s úsměvem Klusák.
