„Metalové nahrávky byly v době mého mládí nedostupné, takže všechno zachraňovala černá burza. V domě se mnou bydlel starší kamarád, který na burze prodával překlady textů zahraničních kapel. Většinou šlo o metalové skupiny, texty jsem přepisoval na psacím stroji. Dovnitř sedm kopíráků a pak jsem texty prodával za deset korun za kus na černé burze, které se konaly na haldě v Hrabové,“ líčí někdejší zážitky.
Jenže občas tehdejší policisté provedli na nelegální burze zátah. „Při něm zatkli spolužáka, který tam shodou okolností byl se mnou. Práskl mě a byl z toho průšvih. Podstatné však je, že tak poměrně dobrodružný byl můj první kontakt s hudbou,“ směje se Gajdica.
Tehdy nastoupil na učiliště do Vítkovic, kde se učil na kuchaře-číšníka. Právě tam i působila skupina Odpich, na učilišti fungoval také pěvecký sbor nebo dechový orchestr.
Po sametové revoluci se objevilo hodně kapel
„Mě přičlenili do přípravného sboru s názvem Krystal. To byl další zlom, protože učiliště bylo bohaté a já dostal k dispozici hned tři elektrické kytary: jednu domů, druhou na zkoušení a třetí na vystoupení,“ popisuje kytarista.
Na učilišti se konaly pravidelné estrádní pořady, něco na způsob tehdy populární show Dva z jednoho města.
Jan Gajdica
|
„Díky tomu jsem svým spolužákům vždy zajistil, že ten den nemuseli do školy, díky čemuž mě milovali. Na soustředění jsme pak v létě jezdili na letní vítkovický tábor Hadinka v Klokočově nedaleko Oder. Na vystoupeních Odpichu se učili osvětlovači i zvukaři, pak třeba také s videokamerami v prvních videostřižnách,“ doplňuje Gajdica.
Silné období? Sklep ve Vítkovicích
Vše se pořádně zrychlilo po sametové revoluci. „Zvláště když se v Porubě otevřel rockový klub Sklep, který vlastnili bratři Feldové. To bylo ještě zkraje roku 1990. Začali jsme tam všichni chodit a já poznával skvělé lidi, co tam hráli,“ poznamenal. Jedním z nich byl například Jiří Bany Tomášek se svou kapelou Milion sedm.
„Fascinující muzikant, který tady mnoho lidí inspiroval. Pak Míťa Dostál, nepřehlédnutelná postava ostravské hudební scény. Vedle sebe existovaly různé skupiny příznivců, třeba depešáci, somráci, skinové, metalisti a podobně, které mezi sebou soupeřily. Už dříve se třeba stalo, že mě pankáči přepadli po koncertě Arakainu v Domě kultury Vítkovice a vzali mi plakát, roztrhali ho a pak začali lomcovat tramvají,“ líčí Gajdica někdejší dramatické chvíle.
Pak se v Hulvákách otevřel Rock Hill, kde se stály dlouhé fronty na kytaristu Michala Pavlíčka. „Sklep se pak přestěhoval do Vítkovic, nedaleko podnikového ředitelství, to bylo silné období. Vedle vzniklo nahrávací studio, konaly se první rockotéky, které navštěvovalo strašně moc lidí. Chodili jsme se tam dívat například na kapelu Robson s Pavlem Kučerou, který připomínal Jima Morrisona,“ vzpomíná hudebník.
Stodolní byla velmi ponuré místo
Pak se na Stodolní ulici otevřel klub Černý pavouk. „Nastal návrat hippie kultury, nosily se kalhoty do zvonu, to na mě pokřikovali Hendrix, když mě viděli hrát v Divadle hudby s mou první kapelou Maya. Následovala kapela The Pych, v níž se mnou hráli kolegové, se kterými spolupracuji dodnes,“ líčí kytarista. Dobře si vzpomíná i na Stodolní ulici v první polovině 90. let. Prý tehdy připomínala ghetto.
A přidává další fenomén patřící takřka výhradně do tehdejších let – skořápkáři. Tedy lidé, kteří provozovali podvodnou hazardní hru.
„Já tehdy pracoval v hotelu Brioni, v bývalém hotelu Odra, jako číšník, kde se skořápkáři vždy kolem sedmnácté hodiny pravidelně scházeli. Byla to celá mafie a kolikrát se stalo, že během jednoho dne záhadně všichni zmizeli,“ usmívá se kytarista. Pamatuje i to, jak vznikalo jedno z prvních rádií Orion. A jak tam zmiňovali právě skořápkáře.
Jugoslávci se ho prý snažili okrást
„Vždy, když horníci měli den výplat, tak rádio varovalo, ať nechodí třeba na Svinovské mosty, že se tam vyskytují skořápkáři. Skořápky tehdy hodně praktikovali Jugoslávci, kteří přijeli v době tamní války. Kolovaly o nich divoké historky a mnohokrát mi vyhrožovali,“ líčí.
Když jim jako číšník vydával peníze, prý se ho pokaždé snažili zmást a okrást. Nikdy se však nenechal.
„Trvalo to asi půl roku a Stodolní byla ještě ponurým místem, kde uprostřed na drátech visely lampy, s kterými pohupoval vítr. O kus dál pak už začínalo ghetto. Když k nám přišli turisti, upozorňovali jsme je, ať dál už nechodí. Před Brioni je parčík, kde si Romové vždy vytáhli prodlužovačky, gauče a televize,“ představuje dobové reálie.
„Pak to skončilo, což bylo a vlastně stále je pro Ostravu typické. Uzavřela se jedna nezapomenutelná éra a začíná další, která možná bude pro někoho také jedinečná,“ zakončil muzikant.
