„Jedna z prvních setkání s Ostravou pro mě byla ve znamení cest za nákupy v 80. letech minulého století. Jezdívali jsme sem oblíbeným vozidlem značky Trabant. Z každé cesty se tak stala ohromná výprava. V centru pozornosti nás mladých byl zejména obchod s méně dostupným zbožím zvaný Tuzex. Odtamtud se mně a sestře nejvíc zamlouvalo instantní banánové a jahodové mléko,“ vzpomíná Lenka Kuhar Daňhelová.
Z Ostravy jako takové se jí ovšem nejsilněji vryly do paměti kouřící komíny. „Zvláště ten s jedovatě žlutými čmoudíky. Bylo to přízračné, jako kdyby se před námi zhmotnilo Verneovo Ocelové město. My přijížděli z klidného města obklopeného krásnou přírodou, jezdívali jsme totiž s rodiči do Jeseníků, na Opavu a Opavici na ryby, a střet s takovým průmyslovým městem pro nás byl skutečný šok.“
Lenka Kuhar DaňhelováBásnířka, prozaička, výtvarnice, překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová (ročník 1973) pochází z Krnova. Vydala čtyři básnické sbírky a jeden román, spolu s překladovými tituly je to na dvaadvacet knih. Po studiu pracovala na ekologické farmě v Jeseníkách, krátce poté také u koní (1993 až 1996). Mezi léty 1996 až 1998 pracovala jako novinářka, například v letech 1998 až 2001 spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa. Poté přešla do neziskového sektoru v oblasti ekologie v Moravskoslezském kraji (2001 až 2005). Po přestěhování do Berouna u Prahy (2005) začala pracovat jako tlumočnice a překladatelka z polštiny, italštiny a francouzštiny. Do Ostravy se pravidelně vrací i díky nakladatelství a vydavatelství Protimluv, které vede Jiří Macháček. „Protimluv vydal nejen několik mých překladových titulů, ale také dvě mé sbírky poezie. A doufám, že naše spolupráce tímto nekončí, protože se nám spolu dobře spolupracuje, Jiří Macháček je pro mě nejen skvělý a spolehlivý nakladatel, ale především vzácný člověk, přítel,“ říká Lenka Daňhelová, která Ostravě věnovala také některé ze svých básní. |
Ve městě samotném jí tehdy všechno připadalo strašidelně šedivé. „Kromě těch armaturami propletených Vítkovic mě ale děsily i ty široké porubské třídy a domy v geometrických řadách podél nich. Později jsem viděla podobné v Sovětském svazu,“ zmínila básnířka a překladatelka.
Několik let vedla ekologické sdružení
Tehdy ještě neměla tušení o tom, že za Ostravou jsou taky hory a lesy. „Že jsou tam lesy podobně zelené a řeky stejně tak krásné jako ty naše. Když jsem později jezdívala za kobylkou, kterou náš jezdecký oddíl prodal do Radvanic jednomu pánovi, viděla jsem, že i tady jsou políčka, louky a lesíky a že je tu hezky. A ještě později jsem se kolem města něco najezdila na kole.“
Po roce 2000 Lenka Daňhelová několik let vedla ostravskou pobočku ekologického sdružení Arnika. „Měla jsem tak příležitost dozvědět se právě o tom, co je v Ostravě a kolem ní vzácné a krásné. Kromě ostravských parků, jejichž kácení jsme se snažili zabránit, to byly třeba hraniční meandry řeky Odry nebo oblast Poodří. Sledovali jsme správní řízení, snažili jsme se bránit ničení toků, věnovali jsme se také problematice znečištěného ovzduší. Mí tehdejší kolegové se tomu věnují dosud,“ říká žena.
Kolem Ostravice jsou krásné parky
Příroda ale s rázem města stále kontrastovala i v novém tisíciletí. „Příjezd do Ostravy byl vždycky trošku depresivní. Člověk vždycky vystoupil na tom tehdejším příšerném autobusovém nádraží a musel projít vykachličkovaným tunelem. Takhle z odstupu času se mi zdá, že se mi to snad nikdy nepodařilo suchou nohou,“ líčí básnířka, která chodívala obvykle trasou směrem na Bohumínskou ulici. „Kolem řeky jsou krásné parky. A současně jsem sledovala místopis města podle spisovatele Ivana Binara, jehož knihu jsem tehdy četla.“
Četba spisovatele, který byl v Ostravě souzen za divadelní hru Syn pluku, se promítla i do její osobní zkušenosti. „A se zatajeným dechem jsem identifikovala místa, kterými Ivan Binar chodil nebo kam ho vozili - třeba domeček, ve kterém ho vyšetřovala StB. Úplně normální, docela přívětivě vypadající domeček. To byly zvláštní střety současného a minulého světa, vnímání města člověkem pronásledovaného režimem a mnou, která se tehdy radovala, že mám možnost dělat něco smysluplného, sama v cizím městě.“
Ostrava je rozmanitá
Kdyby měla Lenka Kuhar Daňhelová charakterizovat Ostravu ze svého poetického pohledu, zmíní především místní rozmanitost. „Musím říct, že se mi Ostrava líbí celá jako taková, snad právě kvůli té různorodosti. Je to určitě spojeno s tím, že na dobu, kterou jsem strávila v Arnice, vzpomínám moc ráda. Ale také jsme zde později s manželem Petrem hodně pobývali v rámci různých literárních večerů a Měsíců autorských čtení,“ říká.
„Ráda bloumám a koukám, co se kde změnilo. Mám ráda třeba parky podél řeky za Novou radnicí. Když jsme měli s Petrem více času, zašli jsme si na hrad. Naopak co jsem asi schopna skousnout nejméně, jsou ty rádoby moderní stavby, zaměnitelná obchodní centra. Ještě jsem třeba nepocítila ani stín zájmu navštívit Novou Karolinu,“ pokračovala.
Daňhelovou rozčilují velké sociální rozdíly
Ostravu charakterizuje Daňhelová i v sociálním rozměru, protože v ní cítí přítomnost velkých kontrastů. „Vůbec mě nepřestává překvapovat a rozčilovat, jaké propasti jsou tu mezi lidmi vidět, myslím sociální. Na jedné straně luxusní domy, kanceláře, ohromné bouráky, na druhé vyloženě ubohé čtvrti, lidi žijící ve velké hmotné bídě,“ říká o městě.
Jde o pohled, který vyvěrá z pozorování místních, na které lze narazit v ulicích. „Nejde ani tak o to, že bych tu viděla nějak výrazně vyšší procento bezdomovců, nezaměstnaných nebo alkoholiků než v jiných městech, takový dojem vůbec nemám. Spíš mnoho utrápených, upracovaných, nemocných lidí, kteří si nemůžou jen tak koupit nové boty nebo bundu, protože ty staré se rozpadají. Plouží se do obchodu a v duchu počítají, jestli si budou moci k rohlíkům koupit ještě nejlacinější kávu. Nemají naději, že se jejich situace změní k lepšímu a zachvacuje je lhostejnost. A ta je nebezpečná,“ tvrdí autorka.
