Ačkoliv Zdeněk Pavlíček pochází z Opavy, delší kus svého života strávil v Ostravě. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ostravské stopy: Bydlím na vesnici uprostřed Ostravy, libuje si Pavlíček

  • 0
Vysílání studentského rozhlasu, učení se rolí na Leninově třídě, moderování cestopisných pořadů nebo šéfování v nejmenším ostravském kině. To všechno se při vzpomínání na Ostravu vybaví loutkoherci Zdeňku Pavlíčkovi, který původně pochází z Opavy.

„Ostrava je však mým domovem už dvaatřicet let, tedy déle než moje rodná Opava. V osmnácti jsem nastoupil na Vysokou školu báňskou a byť jsem ji nedokončil, byly to nejkrásnější roky mého života, protože jsme dělali amatérské divadlo,“ vysvětluje.

Porubské vysokoškolské koleje byly podle něj v polovině 80. let centrem mladých talentů. „Mezi tehdejšími adepty na divadelní múzu byl například Ivan Krejčí, dnes umělecký šéf Komorní scény Aréna. Tady nejen že jsem začal aktivně spolupracovat s divadelními amatéry, ale podařilo se mi dostat i do kolejního rozhlasového studia. Bylo to sice přes Svaz mládeže, ale mohli jsme pouštět své věci a muziku,“ popisuje herec svůj studentský život.

Zdeněk Pavlíček

Loutkoherec Zdeněk Pavlíček
  • Narodil se v roce 1968 v Opavě.
  • Jako vystudovaný činoherec získal první angažmá v Národním divadle moravskoslezském a posléze ve Slezském divadle v Opavě. V současnosti působí jako stálý host v ostravském Divadle loutek.
  • Vedle toho vede společně se svou manželkou Divadelní společnost Pohoda, v níž je podle potřeby principálem i kulisákem.
  • Působí i jako moderátor a spolupracoval na Literárních večerech Obce spisovatelů nebo na literární soutěži Hlavnice A. C. Nora.
  • Inscenoval také řadu kulturních akcí, například Návštěvu primátora na radnici po 100 letech, Japonský den sakur v arboretu nebo Vesmíry Williama Shakespeara.
  • V současnosti vede ostravské Minikino.

„Když bylo nejhůř, tak jsme na konkurz hledali amatéra opraváře, který by nám dal do pořádku rozbité přístroje. Když se nám totiž pokazil třeba kotoučák, byli jsme třeba i půl roku namydlení. Ozval se nám tehdy Jaroslav Král, který posléze sestrojil vysílač, díky kterému jsme během revoluce ilegálně vysílali na Pustkovci, v Porubě a blízkém okolí. Jaroslav později založil rádio Orion.“

Manželka je vystudovaná loutkoherečka

Stopy po činnosti tehdejších nadšených vysokoškoláků se na kolejích daly najít i dlouho poté. „Když jsem se po vojně na koleje z nostalgie vrátil, tak v tehdejším studiu Orion, které se nacházelo v knihovně, jsem našel mikrofonní stojan, který mi tatínek kdysi vyrobil v práci. Tehdy se něco podobného nedalo sehnat,“ popisuje.

Pavlíčkův zájem o rozhlasovou práci přitom sahá už do dob jeho opavských středoškolských studií. „Naplnit každý týden pět minut mluveného slova nebylo jednoduché, protože v Opavě se toho tolik nedělo. Obráželi jsme proto nejrůznější sály a pořizovali rozhovory se zpěváky - od Petry Janů až po Mira Žbirku. Kdo přijel na koncert do Opavy, ten se stal naším cílem. Tehdejší šéfová střediska kultury nás neměla ráda, protože jsme narušovali klid umělců. Byla to maminka režiséra Bohdana Slámy, se kterým jsme později bydleli proti sobě v Praze na koleji.“

Ostrava se postupně stala jeho oblíbeným místem k životu, a to i přes nejrůznější patálie. „Je to můj domov, přestože mám za sebou přibližně osm let aktivního boje v rámci kauzy bytů RPG v Porubě, “ konstatuje Pavlíček. „Ostrava mi však nabízí naplnění života. Přitom proporčně i historicky je někde jinde než moje rodná Opava. Některá zákoutí jsou mi však i po desetiletích cizí. Jako řidič se v Ostravě sice stále orientuju, ale zkratky už neznám,“ dodává s úsměvem.

Přestože na začátku divadelní profese bylo u Zdeňka Pavlíčka Slezské divadlo v Opavě, dnes jej divák může spatřit v ostravském Divadle loutek, kde působí společně se svou ženou.

„Manželka je vystudovaná loutkoherečka. Současnost je úžasná, a přestože jsem začínal jako činoherec, na loutkové divadlo nedám dopustit. Prostředky, které skýtá, nemá šanci činohra nikdy tvůrci nabídnout. Není to jenom o pimprlatech nebo o loutkách všech možných typů, ale také o práci s materiálem, kdy se lodní plachta může změnit v moře, nebo se obratem ruky loutkáře stane pohořím,“ přibližuje nadšeně Pavlíček, kterému vyhovuje také skutečnost, že se na scéně ostravského Divadla loutek mísí loutkoherectví s činohrou.

Ostrava je zvláštní město, říká rodilý hrdý Opavan

„Ráz divadla určuje Václav Klemens, který je činoherní režisér. Objevuje nové možnosti, i když soubor třeba lační více po loutkovém titulu. Já jsem v pozici stálého hosta a budu rád, když se pro mě najde nový titul. V kultuře se pohybuji třicet let, seberealizaci jsem hledal například v moderovaných cestopisných pořadech i v různých besedách. Pořád se ale cítím hercem a jednou za čas jeviště potřebuji, je to pro mě taková zvláštní droga,“ popisuje.

Zdeněk Pavlíček sice začínal jako činoherec, ale na loutkové divadlo nedá...

Bydlení v současné Ostravě dává Pavlíčkovi podle jeho slov maximální možné pohodlí. „Dnes bydlím v rodinném domku na vesnici uprostřed Ostravy, to je úplný luxus. Ostrava má totiž tu výhodu, že když chcete, zajdete s kamarády třeba do zoo. Když pak zatoužíte potkat lidi, zajdete na Masarykovo náměstí, no a když něco sháníte, objedete tři velká obchodní centra na poměrně malé ploše,“ popisuje s tím, že na Ostravě je krásně vidět, jak stárneme.

„V tom procesu zachycení stárnutí Ostravy je úžasný počin Marka Pietoně Zapomenutá Ostrava, což je takové shromaždiště starých pohledů z Ostravy. Mám jich plný počítač a jsou na nich zachyceny vozíky nad Ostravou, šachty nebo výstavba kolem Frýdlantských mostů, kde jsem sice tehdy nebyl, ale kouzlo historie je tady pořád. Ostrava je zvláštní město. Jsem však hrdý Opavan, protože Opava byla vždy centrem českého Slezska. Ostrava se skládala jen z několika vesnic, dokud se v ní nenalezl hořlavý kámen. Potom přišla dobře známá překotnost historie a její strmý rozvoj. Člověku to dává vědomí, že nic není černobílé a že tak jde vývoj. Obojí je dobře,“ dodává na závěr Pavlíček.