„V tomto kraji jsem prožil většinu života. Krajina mého dětství a mládí však byla na břehu řeky Moravy, v Olomouci. Moji rodiče utekli z Brna před bombardováním na Hanou, kde žila rodina mé maminky, které je dnes 96 let,“ přibližuje známý dramaturg.
Ostrava pro něj tak byla diametrálně jinou zkušeností. „Nejranější dětství jsem strávil v Seničce, malé vesničce na Litovelsku spolu s maminkou, stařečkem a stařenkou. Nevede tam železnice, je tam jen hospoda, kaplička, malý obchod, nestojí tam dokonce ani škola,“ vzpomíná Švihálek.
Ostrava proto pro něj zpočátku byla velkoměstem. „Od prvního setkání bylo pro mě toto veliké město jaksi nepřehledné, nedokázal jsem se vyznat v ulicích, doslova jsem se tu ztrácel. Tím ale nechci říci, že by mě zdejší prostředí nezajímalo.“
Když se v Ostravě ocitl poprvé, byl fascinován tím, co viděl. „Město bylo tvořené změtí rour, kolejí, továren, průmyslových objektů a podivných staveb. Najednou jsem se ocitl na sídlišti, které vrostlo přímo mezi obří plynové zásobníky. Nic takového nikde jinde neuvidíte. Dodnes se v Ostravě příliš nevyznám, ale naštěstí už do ní nemusím moc jezdit, protože jsem na invalidním vozíku. Přesto zůstávám fandou tohoto úžasného města.“
Milan Švihálek Od roku 1968 do roku 1994 pracoval v ostravském studiu Československé a později České televize jako redaktor, moderátor, scenárista a dramaturg. Podílel se téměř na tisícovce televizních pořadů a je autorem stovek scénářů k publicistickým, dokumentárním, zábavným a vzdělávacím pořadům a seriálům. Dlouhodobě se věnuje osudům českých sběratelů a tematice technických památek. Je autorem dvacítky knih převážně publicistického, biografického a zeměpisného charakteru. Za své dokumentární snímky získal řadu ocenění na různých festivalech a přehlídkách. |
Do Ostravy přišel Švihálek ve druhé polovině 60. let, protože jeho manželka bydlela v Havířově a nemuseli žádat o byt. „Náruč mi region otevřel roku 1968, začal jsem totiž pracovat v ostravské televizi. Povolání mi umožnilo poznat řadu zajímavých lidí, a musím říci, že Ostrava je v této zemi region nedoceněný, nejenom ‚razovity‘, jak zpívá Nohavica,“ říká dramaturg, podle kterého lze Ostravsko charakterizovat jako zvláštní kontinent plný pestrých lidských osudů a místo zajímavé jak z hlediska národnostního, hospodářského, kulturního, tak i společenského.
Sebevědomí i svébytnost
„Někomu se může zdát, že Ostrava je skoro zapadákovem. Minulým režimem až příliš zdůrazňovaný význam těžkého a důlního průmyslu nám v tomto směru příliš nepomohl. Je ale jisté, že se tu nachází obrovské množství velice šikovných a talentovaných lidí. Současně je pravda, že od chvíle, kdy tu bylo objeveno uhlí, se stal region zkoušeným. Poznamenalo to geneticky lidi, kteří tu žijí,“ charakterizuje Švihálek obyvatele Ostravy.
Neopomíná při tom zdůrazňovat jejich sebevědomí, rozhodnost, svébytnost a pracovitost. „Tak trochu se za Ostraváka považuju, přestože jsem přišel odjinud a mohu být označován za ‚naplaveninu‘. Stejný osud má přece spousta zdejších lidí. Místo, kde žijeme, zocelilo náš charakter. Rozhodně se za Ostravu nestydím. Mám přátele v Německu, Francii, Anglii, Austrálii a když přijde řeč na to, kde mám svůj domov, jsem pyšný, že mohu fandit našemu kraji.“
„Nevídaný konglomerát měst“
Podle mínění televizního dramaturga má město Ostrava mimořádný význam pro celý region. Na relativně malém prostoru žije ve vzájemně propojených celcích velmi mnoho obyvatel. Město se stalo symbolem široké lokality.
„Ostrava není jen město samotné, ale jako by bylo jeho součástí i přidružené souměstí, do něhož můžeme řadit třeba Orlovou, Havířov, Karvinou, Český Těšín, Frýdek-Místek, Bohumín, snad i Opavu. Všechna ta města k sobě patří a já je vnímám jako určitý celek. Některá z nich byla navíc s Ostravou dříve spojena místní dopravou, tramvají, která vozila havíře do šachet, propojovala okolní města tak, že bylo možné mezi nimi snadno cestovat. Ostravu zkrátka chápu jako jinde nevídaný konglomerát měst, rozptýlených sice, ale svým způsobem sevřený. Když se řekne Ostrava, vidím pod tím celý region,“ vyznává se Švihálek.
Co se týká lokalit, které se zapsaly do jeho „místopisu srdce,“ jednoznačně vítězí bar Waldemar.
„Za rohem je vchod do rozhlasu a kousek dál měla ostravská televize takzvanou zvukovýrobu, kde se ozvučovaly filmy. Kraloval tam Dušan Hlubinka, vynikající hudební režisér, který vkládal mezi mluvené slovo muziku,“ líčí Švihálek.
Fenomén Waldemar
„Technologicky vládla doba kamenná, žádné HD, točilo se na 16mm film, proto se do zvukovýroby nosily vždy dvě krabice, jedna s obrazem, druhá se zvukem. Nasadil se startovací pás a jelo se synchronně. Ve studiu se nesmělo kouřit, takže jsme se zapálenými cigaretami postávali venku a měli přehled o tom, který z našich rozhlasáckých kamarádů zrovna míří do Waldemara,“ směje se dramaturg.
„Bar býval vždy narvaný, museli jsme se k pultu protlačovat. Hodně se kouřilo, takže se postavy ztrácely v hustém dýmu, pil se hlavně fernet s kofolou. Ale díky perfektní poloze se u Waldemara setkávali lidi z profese, byla tam jakási burza nápadů. Častými hosty byli muzikanti z rádia, písničkáři, redaktoři, textaři. My televizáci jsme samozřejmě nechyběli,“ vzpomíná Švihálek.
Lze tak říci, že Waldemar byl kolébkou, v níž se zrodily jeho nejznámější dokumentární seriály, mimo jiné také cyklus Za svědky minulosti, který dostal i podobu knihy. Letos vyšla už ve třetím vydání, autor ji rovněž načetl jako audioknihu.
