Hudební kritik Jiří Černý patří k ikonám české kultury. Svůj první článek o popu a Pavlíně Filipovské napsal v roce 1961.
To už měl za sebou například i stavbu ostravského sídliště, kam zavítal v létě na brigádu. Tehdy se více než hudbě věnoval také sportu. „Ještě dříve než na hudebním poli začal jsem Ostravu vnímat sportovně. Od roku 1956 do roku 1960 jsem psal sportovní reportáže a Ostrava byla etapovým městem při Závodu míru. Pak jsem sledoval akce ve Vítkovicích, kde bylo začátkem padesátých let mistrovství republiky v lukostřelbě. Zažil jsem v Ostravě velké fotbalové hvězdy, jako byl Jirka Křižák, Wiecek, Pospíchal. Nevím proč, ale fandil jsem jí, sice ne tolik jako Spartě, ale fandil jsem jí,“ vypráví Jiří Černý před jedním ze svých pořadů v ostravském klubu Fiducia.
Profil: Jiří Černý Významný český hudební kritik a publicista. Více jak 44 let přednáší a pořádá takzvané antidiskotéky. Narodil se 25. února 1936 v Praze. Vystudoval žurnalistiku a češtinu na Univerzitě Karlově. Za normalizace musel opustit své místo v Českém rozhlase. Jednou do roka přednáší v Antikvariátu a klubu Fiducia, zpravidla u toho zavítá i na univerzitní půdu. Z Ostravy má i jeden silný interaktivní zážitek: „Na jednom ‚výchovňáku‘, dopoledne pro školy na objednávku učitelů, bylo to v kině Mír, kapacita 400 sedadel, pro hornické učiliště o západní muzice: Nudili se k smrti a začali po mně házet slupky od banánů, ale je to furt lepší, než když tam sedí jen vychované slečny. Slupky jsem chytal a házel jsem je zpátky po nich, nikdo z učitelů nezasáhl. Nerad se publiku vlichocuji.“ |
Ve svých šestnácti se navíc dostal na stavební praxi v Ostravě-Porubě. „Po prvním roce stavební průmyslovky jsem se podepsal na místním stalinském sídlišti. Ostrava pro nás zhýčkané Pražáky byla romantická divočina. Pamatuju si, že jsme několik kilometrů chodili lesem do přírodního kina na Hamleta s Laurencem Olivierem. Když člověk celý den dýchal cement, tak to byla o to větší romantika,“ vzpomíná publicista na svá zlatá léta padesátá.
S Nohavicou si Černý hned začal tykat
K ostravské romantice podle něj přispívaly i místní dívky. „Ostravské holky byly hezké, ne jak vypadaly, ale jak tančily. Například polku na šest a vypadaly ohromně, šlapal jsem jim na nohy,“ směje se Jiří Černý nad někdejšími zážitky.
Z profesní stránky pro něj bylo důležité poznat Ostravský rozhlasový orchestr a lidi kolem něj, Františka Trnku nebo muzikanta z Orlové Richarda Kovalčíka, zakladatele fenomenální jazzové kapely Flamingo. „První jsem si tykal s Richardem Kovalčíkem. Byl to nejen jeden z nejschopnějších muzikantů, ale také nejslušnějších lidí. Pak přišla celá řada zpěvaček, jedna lepší než druhá, Rottrová, Zagorová, Špinarová,“ uvádí Jiří Černý.
Zcela zvláštně se potkali s Jarkem Nohavicou. Ten nejprve psal jako profesionální textař pro profesionální zpěváky. Teprve pak vystoupil veřejně jako folkař. „V roce 1982 jsem jej uváděl na festivalu v Porubě v kulturním domě. Okamžitě jsme si začali tykat, s Jarkem to není žádný problém. Působil na mě jako rozpovídaný chlapec z hospody, jak byl k nezastavení, jel jako dráha. Dodnes si pamatuju, že zazpíval tři věty a bylo vymalováno, zrodila se hvězda, během několika vteřin.“
Jejich přátelství trvá třiatřicet let, přesto na sebe nemají moc času. „Známe se tolik let a já jsem dlouho nevěděl, že má rád operu. Teprve až přeložil libreto Marschnerova Upíra. Říkal jsem si, že je to jen taková zajímavost, ale jak začal překládat Mozarty, jenom jsem otevíral hubu. Jeho přístup je ohromně muzikální a jsem z toho nadšený. Teď se dočká Jarkova přebásnění má nejoblíbenější komická opera Lazebník sevillský, hrozně jsem zvědav, jak si s ní Jarek poradí,“ těší se Jiří Černý.
Zlata Holušová jako Ornela
Další vzpomínky hudebního publicisty se váží k ředitelce fenomenálního festivalu Colours of Ostrava Zlatě Holušové. „Jako studentka chodila v Brně na mé přednášky. Zaujala už jen tím, jak se podobala Ornele Muttiové, byla zcela nepřehlédnutelná. Všechno ji zajímalo, ale že bude takhle dobrá a z Colours of Ostrava se stane její dítě, to mě nenapadlo,“ přiznává Černý.
„Když učila češtinu na gymplu ve Studénce, tak jej pozvala do výuky i za normalizace. „Měla tam školního inspektora a já o patro výš vykládal o Plasticích,“ vzpomíná Černý.
Moravskoslezská metropole je podle něj místo s mimořádným geniem loci. „Ostrava do jisté míry byla moravským Liverpoolem. Platilo to pro Flamingo, Kovalčíka, muzikanty kolem něj, ale i díky generaci posluchačů. Kdykoliv do Ostravy jedu, tak si od toho slibuju něco navíc. Třeba i nepříjemného, že se se mnou začne někdo hádat. Je to pořád desetkrát lepší, než když lidé způsobně mlčí a nic se neděje.“
Publikum na Ostravsku chce na Černého přednáškách slyšet také o svých oblíbencích. „Vím, že budou zvědaví na Farnou a na Richarda Krajča. Léta říkám to samé, že Richard je sice dobrý muzikant, ale takových je u nás třicet. Kdežto jako činoherecký talent je jediný ve své generaci, něco jako když pro nás byl třeba Ondra Vetchý a ještě před ním Vladimír Pucholt. Prostě jedinečný fenomenální herec, však jsem mu to také doporučoval, že by se měl věnovat jenom činohře. U Farné se mi líbí její hlas, ale prezentují ji více jako manekýnu než zpěvačku, myslím si, že umí víc.“
