Faber trvale pobývá v Praze nebo v Lucemburku, jeho první kroky spojené se současnou profesí se ale začaly odvíjet právě díky Ostravě.
„Moje kariéra literárního překladatele začala v roce 2004, kdy jsem studoval v Krakově a pracoval na diplomce o první porevoluční polské generaci autorů poezie. Mojí spolubydlící byla Tatjana Jamnik, slovinská překladatelka z polštiny a češtiny. Společně jsme si pronajímali byt a jednou za ní přijeli polští básníci, kteří se právě setkali s šéfredaktorem Protimluvu Jirkou Macháčkem, jenž jim nabídl možnost vydání básní. Jenže neměli žádné překlady do češtiny. Všichni mě pak společně přesvědčili, že tímto překladatelem budu já. Já, který zatím, kromě několika drobností, ještě nikoho nepřekládal,“ vysvětluje své začátky překladatel Faber.
V Ostravě se sice narodil, ale vyrůstal jinde. „Chodil jsem v Ostravě do jeslí, ale kvůli respiračním potížím mi lékař doporučil odstěhování k prarodičům na venkov čili do Věřňovic na Karvinsku. Ty jsou přitom dnes paradoxně vnímány jako nejznečištěnější obec v České republice,“ vzpomíná překladatel. „Do Ostravy jsem se pak vrátil krátce po maturitě, kdy jsem se nedostal na vysokou školu a studoval zde soukromou jazykovou školu.“
To byla polovina devadesátých let, což pro mladého studenta znamenalo lákavou možnost poznat ostravské kulturní zákulisí i pověstné podniky, jako byla dnes už neexistující Bzenecká vinárna nebo Černý pavouk.
Jan Faber
|
„V roce 1995 ještě existovala Bzenecká vinárna, jejíž interiér jako by vypadl z oka padesátým létům. Konzumovala se v ní místní specialita zvaná čepičky, což byl panák myslivce s citronem a rozemletým kávovým zrnem. Vše se rozžvýkalo a vypilo. Opodál fungovala původní Minikinokavárna, kde se ještě daly kupovat kusovky a na Stodolní ulici veškerou pozornost přitahoval pouze klub Černý pavouk. Tehdy fungoval raný kapitalismus, škola, kam jsem chodil, tak nesledovala docházku a já toho využíval k bližšímu poznávání Ostravy,“ líčí dobu překladatel.
Od učení k Evropské unii
Po absolvování brněnské polonistiky začal v Ostravě vyučovat pro různé jazykové školy, podíval se do různých provozů.
„Třeba do Vagonky, učil jsem ve Válcovnách trub, v Moravských chemických závodech, v automobilkách, strojvedoucí českých drah na hlavním nádraží, takže jsem si Ostravu patřičně osahal,“ vypočítal Faber jednotlivé štace svého pedagogického působení v krajském městě.
Profese překladatele jej z Ostravy nečekaně zavála až do centra Evropské unie. Jako často, i zde stála za jeho důležitým životním krokem žena. „Jednou jsem jel tlumočit na Kanárské ostrovy, kde jsem se zakoukal do jedné slečny z Prahy. Ta zrovna dostala práci v Bruselu, a tak jsem se přihlásil do soutěže na místo překladatele u Evropské komise. Ta trvala rok a čtvrt a byla tříkolová.“
Konkurz na tlumočníka pro komisi podle překladatele připomínal výběr adeptů pro lety do vesmíru. „Bylo to jak konkurz na kosmonauta. Přihlásilo se nás osm set a nakonec vybrali osmnáct lidí. Takže jsem se mohl odstěhovat za svou milou, jenže to už nám to neklapalo. A tak jsem si říkal, když nevyšla tato láska, třeba vyjde ta k Evropské unii.“
Lety z Lucemburska na sadbu brambor na Karvinsku
Od roku 2017 pracuje Jan Faber v Zastoupení Evropské komise v Praze. „Věnuji se propagaci vícejazyčnosti, překladům, výuce jazyků, pořádám konference pro jejich učitele, překladatelské soutěže, Evropský den jazyků, různé akce pro veřejnost, přednášky pro studenty překladatelství a také pomáhám s jazykovou úpravou výstupů Zastoupení,“ popisuje překladatel svou současnou práci.
Ani nyní neztrácí s regionem kontakt a pravidelně se sem vrací. „Když ještě žila babička, lítal jsem z Lucemburska do Věřňovic sadit brambory, protože zahrada nemohla ležet ladem. Dnes se o zahradu stará maminka, a když přijedu, vždy si najdu čas zajít s místníma do hospody,“ dostává se Faber do současnosti.
Ostrava se podle něj změnila k lepšímu. Přestože mnohdy přišla o svůj barvitý kolorit, ještě pořád se v ní nachází místa s autentickým prostředím.
Ostrava začíná být barevná už i zvenku
„Myslím si, že Ostrava byla vždycky barevná zevnitř a že to platí do dneška, kdy začala být barevná už i zvenku. Co se podle mě hodně změnilo, je obraz Ostravy v rámci České republiky. Už i lidé z Prahy vědí, že v Ostravě se děje spousta zajímavých věcí, ať z hlediska umění, anebo vědy. Ostrava ztratila punc špinavého ocelového centra, i když je to stále to první klišé, které o ní koluje. Stejně, jako že je Ostrava na severu, protože když se člověk podívá na mapu, zjistí, že je jižněji než Praha,“ usmívá se překladatel.
Dodal, že snad jen lituje proměny Bzenecké vinárny. „Dříve se tam zastavil čas, který se mi vryl do paměti na věky věků. Byl jsem se podívat i v její novodobé podobě, ale tou jsem byl zdrcen. Naštěstí je tady ještě dost podniků, které neprošly novodobou sterilizací a nadále mají svůj dobový půvab, třeba Alvi v Přívoze s kubistickými lustry nebo ten u nádraží zvaný U Hlubka nebo ve Vítkovicích U Trupka, což je pro nás překladatele slangový název v polštině a znamená U mrtvolky, protože naproti je pohřební služba.“
