Na pozici redaktorky se dostala díky náhodě koncem 80. let coby čerstvá absolventka Univerzity Palackého v Olomouci.
„V průchodu děkanátu filozofické fakulty jsem objevila inzerát, že studio Ostrava hledá redaktorku. Přihlásila jsem se tedy na konkurz a vzali mě. Ve stejnou chvíli se mnou do televize nastoupili i amerikanista Stanislav Kolář a Tomáš Etzler, později například zpravodaj CNN. Seděli jsme v jedné kanceláři, to byly dřevní doby bez počítačů, s psacími stroji, a telefony měly ještě sluchátko a vytáčelo se na nich otočným ciferníkem,“ usmívá se Kateřina Ondřejková.
Přišla revoluce a ledy začaly tát i ve veřejnoprávním médiu. „Na konci roku 1989, v ocelovém srdci republiky, baště socialismu, kterou Ostrava bez pochyb byla, jsme se snažili zkostnatělou strukturu televize nabourávat,“ líčí Ondřejková.
„Prvním pořadem, na kterém jsem pracovala, byl Televizní klub mladých. Pak jsem dělala na operetách, jako byla třeba Čardášová princezna, kde hrál Karel Roden a Mahulena Bočanová. Z dnešního pohledu příšerné věci, ale vzpomínám na tu dobu se sentimentem,“ popisuje své začátky bývalá redaktorka a později dramaturgyně.
Kateřina Ondřejková Producentka Kateřina Ondřejková s Českým lvem za seriál Dabing Street
|
V totalitní době musela Ondřejková řešit řadu absurdních záležitostí, třeba spojených s cenzurou.
„Zpětně jsem si to uvědomila na nedávném křtu knihy Tomáše Etzlera, kde o tom vyprávěl. Ve své knize píše zejména o tehdejší strašné buzeraci. Člověk nemohl mít na krku křížek nebo náušnici jinde než v uchu, a to jen jednu v každém. Když se točil hudební pořad s kapelou Oceán, tak Petr Muk vystupoval v červených rukavicích. Chtěli, aby je sundal, protože by si diváci mohli myslet, že se jedná o symbol, že má někdo na rukou krev, asi komunistická strana, že,“ vybavuje si jednu z mnoha bizarních situací.
Oblíbené Trojické údolí
Po revoluci naopak začala svoboda. „Šlo o jiný producentský systém. Přidělili nám roční rozpočet a víceméně jsme si tvořili, co nás napadlo. Celé divoké devadesátky byly o tom, že se dělalo všechno, co se předtím nemohlo. Pracovala jsem na hudebním magazínu Point, natáčeli jsme videoklipy. Točilo se na systém U-matic, který bylo možné použít jen čtyřikrát, protože to byl analogový záznam a kvalita se počtem přepisů zhoršovala. V dnešní digitální době už je to téměř neuvěřitelné,“ líčí producentka.
Ostravu má sice v krvi, přesto vůči ní cítí jistý odstup. „Nemyslím si, že bych byla vyloženě ostravský patriot. Svůj vztah k Ostravě, kromě toho přirozeného, že jsem se tady narodila, jsem našla v době, kdy jsem pracovala v týmu, který pro Ostravu usiloval o titul Evropské hlavní město kultury. Bydlím pod haldou Ema, kterou mám ráda stejně jako Trojické údolí. Dobře je mi i v Beskydech, hory jsou pro můj život nezbytné. Líbí se mi industriál kolem Karoliny, Dolní oblast Vítkovice,“ říká Ondřejková.
Do Polska téměř jako na Galapágy
Má radost z generace mladých lidí, díky nimž se město v posledních letech rozvíjí. „Mám velkou radost, že v centru vznikají nové kavárničky, obchody. Tahle nová generace má tah na branku,“ vyznává se.
Producentka Kateřina Ondřejková se nepovažuje za typického ostravského patriotu, ale město má moc ráda.
Na Trojickém údolí ve Slezské Ostravě si cení jeho divokosti a neprostupnosti. „Žijí v něm divocí králíci - naučila jsem se, že to není zajíc, ale divoký králík - ale také srnky, dokonce lišky. Za deset až patnáct minut od centrálního ostravského náměstí se ocitnete v úplné divočině,“ naznačuje Ondřejková.
Ostrava se podle ní hodně změnila, přesto jí v paměti zůstává i její původní hornická podoba.
„Vagony s uhlím jezdily nad Černou loukou a mířily nahoru na Důl Petr Bezruč. Do školy jsem cestovala přes havířské kolonie, finské domky, cihlové stavby, s muži, kteří měli výrazné černé linky kolem očí, jak je známe z fotografií Viktora Koláře. Ostrava byla dříve hodně špinavá, ale tehdy to člověku ani tak nepřišlo, protože jsme za komunistů byli šíleně imobilní. Kdo vyrazil do Polska, měl pocit, že dojel málem na Galapágy. Ukotvenost na jednom místě nám zvláštní nepřišla,“ dodává Kateřina Ondřejková.
