Bedřich Jansa se narodil v Ústí nad Orlicí ve východních Čechách a k Ostravě neměl zpočátku příliš kladný vztah. „Měl jsem za to, že je to strašlivě špinavé město. Když jsem pak v roce 1961 poprvé do Ostravy přijel, tak se mé obavy jenom potvrdily,“ popisuje své první zkušenosti.
Bedřich JansaProfil 
|
Jeho pohled se však postupně začal měnit, když byl ve čtvrtém ročníku DAMU, kde studoval režii a asistoval šéfovi činohry Národního divadla Vítězslavu Vejražkovi.
„V šedesátých letech byla nejslavnější éra českého divadla a mými idoly byli Alfréd Radok a Otomar Krejča. V té době také vznikl Činoherní klub nebo Semafor, a proto se říkalo, že divadelní bůh sídlí v Praze. Vynikající pověst tehdy ovšem měla také Ostrava,“ vysvětluje režisér, kterého ale trochu mrzí, že se při cestě do Ostravy minul s Janem Kačerem, který zdejší činohru dostal do povědomí široké veřejnosti.
„Do Státního divadla v Ostravě jsem přišel 1. května 1966. Byla to vrcholná éra Radima Kovala, který ostravskou scénu povýšil na celorepublikovou špičku.“
Díky angažmá špinavé město nevadilo
Bedřich Jansa do Ostravy ovšem nepřišel sám, společně s ním se tam vydala početnější skupina, do níž patřil režisér Jan Zajíc, výtvarník Jan Dušek, dramaturg Milan Calábek a herci Stanislav Šárský, Miluše Dreisleisrová nebo Jana Vaňková.
„Přišlo nás přibližně deset a tehdy to byla taková má první pracovní cesta do Ostravy, která mě s ní smířila. Dostat se totiž jako režisér do ostravského státního divadla, to byl prostě zázrak. Už mi proto tolik nevadilo, že Ostrava byla stále velmi šedivá a špinavá. Vždyť v té době ještě fungovala koksovna na Karolině, u které se nacházela vysoká pec. Unikum pak představovala lanovka s vozíčky, které přepravovaly uhlí ze Slezské Ostravy do koksárny.“
Kromě toho, že režíroval, chodil také hrát minigolf na Černou louku nebo se setkával s hercem Miloslavem Holubem v tehdy ještě hodně zanedbané hospodě U Radů. Založil také hudebně-dramatické oddělení na Janáčkově konzervatoři. „Dnes má pověst přinejmenším velmi kvalitní a je to zásobárna hereckých talentů,“ říká.
Bedřichu Jansovi se také podařilo v České republice vůbec poprvé uvést hru Edith a Marlen nebo Hodného pana doktora. „Hráli jsme jej jako druhou inscenaci po požáru v Divadle Jiřího Myrona v náhradním prostoru v Divadle loutek. Na ten požár z roku 1976 mám ještě živé vzpomínky a dokonce mám unikátní fotografie pořízené bezprostředně po něm,“ vzpomíná a dodává, že požár vznikl po představení Švejka.
Unikátní fotografie Bedřicha Jansy zachycují Divadlo Jiřího Myrona po požáru v prosinci 1976.
„Pamatuji si to velmi dobře, protože jsme bydleli tehdy v jednom ze dvou věžáků u kulturního domu Vítkovice a Ostravu jsme viděli jako na dlani. Z předposledního patra jsem při pohledu z okna napočítal na pětatřicet komínů a z každého šel různě zabarvený kouř. Jednou v noci mi volal Stanislav Šárský, že hoří Myron. Nevěřil jsem mu a myslel si, že jsou opilí. Vyšel jsem ale na balkon a v dálce vidím, jak šlehají plameny. Byl to strašně smutný pohled. Říká se, že hasiči tehdy opustili své stanoviště dříve a že nebyla vůbec spuštěná železná opona.“
Bedřich Jansa v roce 2002.
Divadlo bylo tenkrát podle Bedřicha Jansy v mnohem větší herecké síle než dnes. „Mělo dvaatřicet herců, dnes má něco přes dvacet. Produkovali jsme na deset premiér za sezonu, pět v Divadle Jiřího Myrona a pět v tehdejším Divadle Zdeňka Nejedlého,“ vysvětluje s tím, že dnes jich je tak pět až šest.
„Ostravu bych přirovnal k hospodě, do které rád chodím. Když jsem přišel poprvé, tak se tam ani nečepovalo pivo a chodilo se na lahváč. Časem se ale měnila a rozvíjela. Pořád to sice byla lidovka, ale mentálně rostla. Ostrava po roce 1989 také svým způsobem rozkvétá, ale ne všude. Například Kuří rynek, to jsou nádherné domy. Oni tam ale postaví tři dřevěné boudy, které celý ten dojem zničí. Stejně tak Ostravica-Textilia nebo Hotel Palace, všechno kvete a najednou je tady takový vřed,“ dodává Jansa na závěr svého povídání.
