„Nastoupila jsem na oddělení spjaté s předrevoluční dobou. U pasáže Vesmír v Zahradní ulici se nacházel Dům politické kultury a v jeho prostorách působilo oddělení městské knihovny pod názvem Kabinet politické literatury. Takže jsem nastoupila mezi regály plné Leninů, Marxů a Engelsů a jiných politicky populárních autorů té doby. Byla to knihovna se vším všudy, což se mi líbilo, jen se půjčovaly pro mě nestravitelné knihy,“ popisuje ředitelka knihovny socialistické reálie.
V oddělení zpracování knižních fondů byla práce hodně namáhavá. „Vše jsme museli přinést v kabelách a přivézt na vozíku, o služebním autě jsme si mohli nechat zdát. Zpracování knih probíhalo pomocí psacích strojů a různých ručně psaných seznamů, pro dnešní kolegy už naprosto nepředstavitelné. Nyní už takové věci řešíme jen přes počítače,“ směje se.
V současnosti jsou všechna oddělení spojena do jednoho místa, a to v budově s pasáží u Sýkorova mostu. Navíc přibyla nová oddělení i služby, také se udržela síť osmadvaceti poboček v městských obvodech.
Když do knihovny Sabelová nastoupila, ústřední knihovna ještě sídlila na náměstí Vítězného února, nyní náměstí Dr. E. Beneše, v budově České spořitelny, v současnosti sídlo úřadu centrálního obvodu.
„Budova byla v havarijním stavu. Po revoluci už část prostor knihovny převzala zpět spořitelna. Tlaky na vystěhování se stupňovaly, samotná knihovna musela uznat, že prostory byly nedostačující, sklepy vlhké, technika skoro vůbec nefungovala. Ještě v roce 1997 byl k dispozici jen jeden počítač, takže jsme byli jedna z posledních velkých neautomatizovaných knihoven,“ poznamenává Sabelová.
K jedné z nejdůležitějších etap ve stoleté historii ostravské knihovny patřilo sestěhování do ústřední knihovny.
Vhodné místo našli u Sýkorova mostu
„Bývalá ředitelka Dana Kupcová zjistila, že u Sýkorova mostu se nachází velký objekt, který by měl být privatizován. Umínila si, že se jedná o jediný vhodný dům pro knihovnu. Pronásledovala náměstka pro privatizaci po celém kraji s papírem od Baťů, kterým budova dříve patřila, že si na ni nečiní nárok. Po znárodnění využívalo budovu družstvo Obnova. V roce 1997, kdy jsme budovu přebírali, bylo všude cítit ševcovské lepidlo, doslova zažrané bylo i ve zdech,“ říká.
Tam, kde je dnes Komorní scéna Aréna, se dříve protektorovaly pneumatiky. „Získání nového sídla pro Knihovnu města Ostravy bylo velice dobrodružné, bývalá ředitelka vzpomínala, s jakou euforií a zadostiučiněním vylepovala na dům oznámení, že privatizací neprojde. To bylo naše obrovské štěstí, protože najít tak velkou budovu v centru města by jinak nebylo možné,“ vypráví nástupkyně Kupcové.
Miroslava Sabelová
|
S přestěhováním a modernizací se pozměnil i charakter tohoto zařízení. „Knihovna se neuvěřitelně změnila. Dříve bylo možné, aby se v knihovně uplatnili lidé méně prakticky založení. S postupnou automatizací a zrychlením služeb to však už není dost dobře možné. Dnešní knihovníci musejí být zadobře s technikou i literaturou, musí být zdatní organizačně. Naštěstí jako dříve i dnes v knihovně pracují zajímaví regionální autoři, jako je třeba básnířka Irena Šťastná nebo polonista a básník Petr Ligocký,“ přibližuje Sabelová.
Město má Miroslava Sabelová paradoxně spojené s poklidným, takřka vesnickým životem. „V Heřmanicích, kde jsem vyrůstala, čas plynul klidně. Naštěstí v nedalekých Michálkovicích fungoval dům dětí, kulturní dům, kino i knihovna. Dokud jsem nenastoupila na střední školu, vše pro mě končilo řekou Ostravicí,“ říká s úsměvem ředitelka knihovny.
Občas se však za řeku vypravila. „Říkali jsme, že jedeme do Ostravy, přitom jsme v ní samozřejmě žili. Nejčastěji byly naše výlety motivovány prakticky, tedy zejména nákupy například oblečení, takže se jelo do Ostravanky a do Ostravice. Pak následovaly chlebíčky v Domě potravin a domů. Ostravu jsem tak postupně objevovala a v širším smyslu vnímala až v době dospívání. Když jsem pak pracovala v Hrabůvce nebo v Porubě, byly to pro mě nové světy, třeba hrabůvecké letiště nebo Poruba za hlavní třídou,“ vzpomíná knihovnice.
Velkou výhodou bylo přímé dopravní spojení. „Ze Slezské Ostravy jezdila přímá linka číslo 33 až na porubskou Leninku, dnešní Hlavní třídu. Myslím si, že bylo chybou, když jednu dobu Ostrava tyto přímé spoje zrušila a MHD rozdělila na nešťastné zóny jedna až čtyři. Spousta lidí najednou zůstala uzavřena ve svých obvodech, to jsme cítili i v knihovnách. Naštěstí už to tak není,“ vysvětluje.
Vzpomíná také na to, že za jejího dětství byly autobusy a trolejbusy plné horníků.
„Vždyť jen na slezské straně Ostravy se fáralo na třech dolech. Na Dole Heřmanice (dříve Důl Rudý říjen, pozn. red.) byl kulturní sál, kam jsme často chodili se školou, dnes už je důl i jeho okolí totálně zdevastované. Horníci tehdy patřili k městskému folkloru, a to i se svou typickou mluvou, odérem, očima podkreslenýma černou linkou. Ale tehdy nám nic z toho nepřišlo divné nebo nepatřičné,“ zakončila Miroslava Sabelová.
