Film byl nakonec nominován na Oscara za Slovensko a dodnes je s ním spojena řada zajímavých příhod. O některých z nich Šulík vyprávěl na letošním těšínském festivalu Kino na hranici, kam přivezl svůj nejnovější počin Tlumočník, který pro změnu bodoval na festivalu Berlinale.
„Sluneční stát se měl původně točit v Bratislavě, dokonce to bylo uvedeno ve scénáři. Nakonec se ale situace vyvinula jinak a filmový štáb se přesunul do Ostravy. Na Slovensku tehdy nebyla dobrá situace, nepodařilo se nám najít žádného producenta, který by nás podpořil,“ vzpomíná Šulík.
Martin Šulík
|
Scénář si přečetl producent Čestmír Kopecký. „Řekl, že se mu líbí, ale trval na tom, aby se uvedené příběhy odehrávaly jinde. Podle něj byly velmi podobné těm situacím, které zažívají lidé v Ostravě,“ vysvětluje Šulík nečekanou změnu místa natáčení.
Ostrava se nabízela i díky dalším souvislostem. „Byla to doba, kdy Čestmír Kopecký často přijížděl do Ostravy, už se tuším začala připravovat kandidatura na Evropské město kultury 2015. Měl k Ostravě vřelý vztah, ale nebyl jediný, kdo nám pomohl. Velkou zásluhu na vzniku filmu má i ostravská produkční Kateřina Ondřejková,“ líčí.
Do Ostravy jezdili i lidé ze Žiliny
Nejprve váhající slovenský štáb si Ostrava záhy získala i díky svému historickému vývoji. „Když jsme do Ostravy přijeli, uvědomili jsme si, jak se tady příběh Slunečního státu velmi dobře hodí. Bylo to dáno i přítomností zdejšího slovenského elementu. Něco podobného si pamatuji i od nás, narodil jsem se totiž v Žilině a také tam přijížděli lidé dělat nábory do dolů. Někteří mí spolužáci odešli do Ostravy pracovat. Ostravu jsem si tak mohl pamatovat ještě z těchto dřívějších časů,“ našel Šulík historické souvislosti.
Díky tomu si dobře uvědomoval, že Ostrava, do které pak přijeli v roce 2005 natáčet, už nebyla hornická, jak o ní bylo známo z minulosti. V čase natáčení Slunečního státu totiž byly v útlumu i vítkovické vysoké pece, přesto se ještě něco málo z jejich provozu podařilo natočit. Například zvukař zachytil zvláštní zvuk, který vydávala zdejší industriální technika. Ve filmu ho pak využili.
Proměna Ostravy z přelomu tisíciletí se pak podepsala i na filmu. „Už tehdy byla Ostrava plná mladých lidí, překypovala kulturním životem a množstvím divadel. Zejména nás zaujalo Divadlo Petra Bezruče a Národní divadlo moravskoslezské. Obě tyto scény byly velmi populární, na jedné inscenoval Radovan Lipus, na druhé Janusz Klimsza, který v inscenacích rovněž účinkoval jako herec. Ostrava tak byla plná pozoruhodných akcí,“ popisuje nadšeně.
Dveře k poetice otevřel Radovan Lipus
Právě to tvůrce přimělo, aby scénář Slunečního státu přepsali. „Ačkoliv podle diváckých reakcí jsme pak zjistili, že jsme se s příběhem opozdili tak o desetiletí, kdy ještě Ostrava byla opravdu dělnická a publikum by film přijalo s o to větší pravdivostí. Nakonec jsme tady natočili spíše retro, kdy bylo jasné, že Ostrava už je vývojově o kus dále,“ zamýšlí se nad vznikem ceněného snímku jeho režisér.
V Ostravě se počátkem tisíciletí už nenatáčelo tolik jako v 90. letech nebo ještě dříve. Sluneční stát byl jednou z posledních příležitostí, aby se společně u filmového díla s větším štábem uplatnili i místní tvůrci.
„Nakonec je záhadou, že se Sluneční stát v Ostravě podařilo dokončit. I se vším tím místním koloritem, takovou zvláštní vnitřní životaschopností. Dveře k místní poetice nám otevřel zejména režisér Radovan Lipus. Ten se podílel i na překladu dialogů do ostravského dialektu. Nevím, jak se s tím herci úplně vyrovnali, ale je fakt, že ostravští herci z nás měli těžké srdce, protože si u nás moc nezahráli,“ líčí Šulík.
Místní herci hodně zaujali
Hned ale dodává, že například Lucie Žáčková, Anna Cónová, Norbert Lichý, Ivan Feller, Jan Číhal nebo Martin Juza ve filmu své místo našli, byť v menších rolích. „Zaujali nás tak především zdejší divadelní herci, a mimochodem, u Divadla Petra Bezruče jsme tehdy viděli povedenou inscenaci Skleněný zvěřinec právě s Lucií Žáčkovou a Richardem Krajčem,“ vzpomíná.
Tisková konference k filmu Sluneční stát, režisér Martin Šulík zcela vlevo
Na Ostravě Šulíka fascinuje, že nejde o homogenní město. Podle něj je složeno z hodně odlišných částí.
„Takže vedle centra například existuje Poruba, Vítkovice či Přívoz, kde jsme také natáčeli kolem místního kostela na náměstí. Když někdo říká, že Ostrava je jen jedna, tak to není pravda, protože jich existuje několik. Každá z nich je různorodá. Zároveň ale tyto její části fungují dohromady jako jedno město, což je fascinující,“ neskrývá údiv.
Pestré vrstvy obsahují jedinečný fenomén
Právě proto filmaři chtěli, aby každý z filmových hrdinů bydlel v jiné čtvrti. Jeden tak například žije v malém hornickém domku a další zase bydlí na konci Stodolní, kde tehdy ještě byly prázdné byty.
Sluneční stát patří k několika mála pokusům zachytit na filmový pás Ostravu 21. století. Výsledek Šulík vidí kriticky. Říká, že pokud by se někdo snažil přenést na plátno opravdovou Ostravu, měl by sáhnout po známé literární předloze.
„Podle mě by měl někdo natočit Landsmannovy Pestré vrstvy. Obsahují něco, co je nepřenositelné, a poukazují na to. Je v nich cítit úžasný fenomén, který je s tímto městem spojen. V případě mého filmu to není až tak samozřejmé, myslím si, že Sluneční stát lépe přijímají lidé žijící mimo město, ale projevující Ostravě sympatie, než samotní Ostraváci,“ zakončuje Šulík.
