Doly a hutě, ale také úsměvné historky z minulosti Ostravy tvoří jádro knížek Ostrava včerejší a Ostrava včera. Pro knihkupectví Librex je napsal Bohuslav Žárský, který vedle historických faktů neváhá psát například o vodníkovi ze Zábřehu. Jako motto si vybral symbolickou větu: „Všem pamětníkům, aby jim potomci uvěřili, že za jejich dětství byla Ostrava opravdu jiná.“
Zvláštní směs faktů s osobitým ozvláštněním neprokazatelnými historkami má své pevné místo a vychází z charakteru ostravské minulosti, zvláště z prostředí horníků.
Bohuslav Žárský
|
„Nejvíce jsem přilnul k havířům, od nich pramení ‚příběhovost‘ a čtivost zásluhou různých osobních vzpomínek. To nevyčtete z historických knih, protože ty jsou psány tak, aby je jiný historik neposlal do patřičných míst. Kdežto já si mohu dovolit napsat třeba, že v Zábřehu bylo plno rybníků a v tom posledním sídlil hastrman Sládeček, který prodával a pucoval vodu do místního pivovaru, a proto tam dodneška vaří zelené pivo. Přitom žádný zdroj na hastrmana není. Ale my taky uvádíme naši knížku slovy ‚třeba, možná, snad...‘,“ vysvětluje Žárský.
Vojtěch Martínek - jeden z největších Ostraváků
Tímto buduje čtivost příběhu a text kontrastuje s dobovými fotografiemi. Na nich jsou jen samotná fakta, ale také k nim je potřeba poskytnout určitý klíč. Ostrava včera je pro Žárského už jednadvacátá kniha. Zabrousil přitom i do literatury faktu, neostýchal se ovšem ani převyprávět české pověsti. Výhodou mu je ohebný jazyk.
„Rád používám slova jako lepá, luzná, sličná, mám rád Karla Čapka, ke kterému se ale netroufám vůbec přirovnávat. Současní autoři mě neoslovují, nečtu, abych si nezkazil vkus. Naopak čtu hodně faktografii. Miluju Vojtěcha Martínka, napsal jsem o něm knížku Město ve městě z roku 2009. Nejenom proto, jak psal, jak dokázal rozkošatit sloh, ale mám jej rád jako jednoho z největších Ostraváků. Kam se podíváte, tam najdete jeho stopy, rozhlas, televize, divadlo, Dům umění,“ rozvypráví se Žárský.
Cítí se jako ostravský patriot, jeho svět byl vždy spjat s centrem města. „Vyrostl jsem tady, v domě, kde je kupole hvězdárny na Českobratrské ulici. To je můj rodný dům, na něm bude jednou cedule: Zde se narodil a žil... Znal jsem v okolí každý dvůr, jako kluci jsme se naháněli po Komenského sadech, kde ještě nebyla žádná regulace. V některých zátočinkách se tady povalovalo plno oláček, jak jsme říkali prezervativům, protože tam si mladí chodili užívat. Také tam bylo jezírko s labutěmi, kam jsme chodili na nítěnky, protože každý z nás měl doma rybičky.“
Plno vzpomínek. Například na havíře přejíždějící tramvají
Posléze se divoké Komenského sady staly ideálním hřištěm. „Fotbal jsme hrávali ‚na travě‘, za radnicí. Zvali jsme si soupeře až třeba z Vratimova. Měli jsme mezi sebou osobnosti, které hrály první ligu, jako třeba Kubíček nebo Mochel. Poráželi jsme kde koho, s takovým rozdílem, že jsme vyhráli třeba 17:1,“ směje se Žárský.
Ostrava se mu za tu dobu zaryla natolik pod kůži, že jej to přímo nutí o ní psát. „Ostrava je hlavně o lidech, je přitažlivá, proto o ní píšu. Miluju, že je ve mně,“ vyznává se.
Není mu dnes ale líto, že se tolik změnila? „Ano, je. Vím, že to tak asi má být, ale to bylo město, které mělo svůj ráz. Dnes je tady všechno a nic. Tehdy byla Ostrava místem, které opravdu mělo tempo i v noci. Havíři fárali čtyřiadvacet hodin. Ale kdyby jenom havíři. Když jste se podíval z okna, tak nebyla sice rudá záře na Kladnem, ale záře byla, protože se prováděl odpich. Něco nádherného. Kolorit města jako hrom,“ usmívá se zasněně.
Hned se z něj linou dávné vzpomínky, které tento nenahraditelný kolorit dotvářely. „Ráz města vytvářelo třeba to, že jste naskočil do tramvajky a v rohu se tiskli havíři, abyste se o ně neušpinil, protože vyfárali na Jindřišce a jeli na Šalamoun, kde měli ‚kupel‘.“
Na náboženství. A pak do pionýra
Žárský si prošel taky dolem, a tak byl přijat mezi své. „Fáral jsem, protože jsem báňský inženýr, to bylo něco jako horolezci, každý za toho druhého ručil. Na Fučíku 2 jsem házel lopatou na pás uhlí, v úzkém prostoru šedesát centimetrů, vydržel jsme do té doby, než jsem omdlel. Pak mě vytáhli a každý mi nabízel svou svačinku. Provázeli to takovými řečmi jako: Od něho neber, on má jenom chleba se sádlem, já mám s řízkem. Najednou mě přijali mezi sebe, protože věděli, že nejsem fouňa.“
Nejde ale jenom o uhlí, Ostravu tvořilo bankovnictví a kultura, obojí šlo ruku v ruce s rozvojem města. „Kromě toho, kam šlo uhlí, píšu o bohaté kulturní historii města. Pamatuju si třeba na to, jak jsme chodili v padesátých letech do kostela na náboženství a zároveň do pionýra. Po nedělní mši jsme se ráno v devět už nemohli dočkat, až zaběhneme vedle Divadla Jiřího Myrona na promítání amerických grotesek. Na ulicích v centru projelo auto tak jednou za půlhodinu, mohli jsme bezstarostně čutat,“ usmívá se spisovatel Žárský.
Dnes něco podobného není myslitelné, kino zaniklo a auta v centru se ustavičně potýkají s dopravní zácpou.
