Spisovatel Miroslav Stoniš. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Ostravské stopy: Je to už úplně jiné město, říká spisovatel Stoniš

  • 1
V seriálu Ostravské stopy představujeme spisovatele Miroslava Stoniše. Narodil se ve Vítkovicích, které zbožňuje. Dnešní Ostrava ale podle něj ztratila sama sebe. "Je to jiné město," říká.

Spisovatel, scenárista a redaktor Miroslav Stoniš za normalizace s Otou Filipem montoval nábytek na Stodolní ulici. Byla to podle něj velká legrace, teď je na tom místě jeden z mnoha zábavních podniků.

Profil: Miroslav Stoniš

  • Narodil se 18. června 1938 v Ostravě-Vítkovicích.
  • Po maturitě byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU. * V letech 1961 až 1964 byl zaměstnán jako dramaturg Domu kultury pracujících Ostravy a současně se věnoval organizační práci mezi mladými ostravskými autory (tzv. Autoři v povijanu).
  • Společně s Josefem Fraisem a Vladimírem Macurou byl zakladatelem skupiny ismuistů.
  • Navazoval styky s průbojnými ostravskými výtvarníky (Eduard Ovčáček, Rudolf Valenta).
  • Od roku 1964 do roku 1970 působil jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ. Za normalizace se až do roku 1989 živil jako dělník.
  • V letech 1990 až 1991 pracoval v Československé televizi Ostrava jako šéfproducent programu.
  • Od 1991 se plně věnuje tvůrčí práci. Zatím poslední kniha Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti mu vyšla v březnu.

V šedesátých letech jej pak učil na FAMU Milan Kundera. Setkání s ním bylo pro něj v mnohém určující, dokonce jej provázel Ostravou.

"To bylo v době, když Kundera potřeboval doplnit reálie pro svůj rozepsaný román Žert. Přijel do Ostravy na tři dny a potřeboval vědět, jak se která šachta jmenuje. Přijel přednášet o novém románu. Nikoho tady neznal. Nechtěl mít v románu chyby, ale stejně je tam má. Zaměnil názvy ulic nebo šachet, ale na tom nesejde. Musel to tady ale vidět, pouhá mapa mu nestačila. Bydlel v Imperialu, tenkrát byl veliký grant. Jeho Majitelé klíčů se totiž hráli úspěšně v zahraničí," vypráví vítkovický rodák.

Ostrava byla oproti Praze zpožděná o tři až čtyři roky

Ostrava podle něj byla opožděné město. "Ve všem tak o tři až čtyři roky. Když jsem v Praze už mohl číst Markétu Lazarovou s Kunderovou předmluvou, tak to bylo v Ostravě naprosto nepředstavitelné," vzpomíná.

Mnohem později viděl také film podle Kunderovy předlohy Nesnesitelná lehkost bytí, ale ten byl podle Stoniše velmi nepovedený, na rozdíl od českých adaptací, jako je například snímek Já truchlivý bůh.

"Manželka Jana mě přiměla, abych pak psal filmové recenze. Mé oblíbené kino bylo Alfa v Přívoze, na ulici souběžné s 30. dubna. Pak to bylo kino Družba, ale názvy se musely změnit, z kina Kosmos se pak stal Vesmír," říká.

Miroslav Stoniš na snímku pocházejícím ze sedmdesátých let ve svých oblíbených Vítkovicích.

Miroslav Stoniš v sedmdesátých letech při bourání domů na tehdejší Dimitrovově třídě v Ostravě-Přívozu.

 Ve vítkovickém kině Rekord, později Mír, tak viděl všechny ruské velkofilmy. "Byly nepravdivé, válka probíhala jinak. Rusové vůbec nepadali, jenom Němci. Občas se tam objevil Stalin, něco poradil důstojníkům a pak se toho dělo. V sedmi letech jsem zažil ve městě plno tanků, jako malí kluci jsme byli šťastní, že nás vzali dovnitř. Taky jsme sbírali náboje a vyklepávali z nich střelný prach. Jeden chlapec se u toho zranil, výstřel do břicha jej zabil," vypráví o roce 1945.

Spisovatel Miroslav Stoniš.

Jako spisovatel vzpomíná velmi rád na Vítkovice, kde se narodil a vyrůstal.

"Je to neuvěřitelné město, naprosto jiné než cokoliv ostatního. Bylo to místo, kde jste nevěděl, zdali jste už mimo, nebo ještě ve fabrice. Mnohdy to opravdu nešlo rozlišit, protože Vítkovice se rodily naprosto chaoticky. Všechno byly soukromé pozemky, co koupil Rotschild, tam se stavělo a byl to krásný chaos. Navíc to tam všechno krásně zapáchalo."

Dnes má naopak pocit, že Ostrava se až příliš změnila. "Ostrava ztratila sama sebe, je to již jiné město. Je mi líto, že se Ostrava za sebe stydí a chce svou minulost popřít. Na své tváři by měla naopak stavět. Proč se nové baráky budují ze skla a oceli, když je tady tradice stavět domy z cihel v anglickém slohu?" ptá se spisovatel.