Spisovatel a fotograf Richard Sklář vydal dva objemné romány Vila na Sadové a Anděl smrti. Oba se odehrávají v Ostravě a jejich hlavní hrdinka, realitní makléřka Roberta zvaná Bo, je srostlá se současným městem. Její kancelář sídlí na Keltičkově ulici a ona sama bydlí v centru na Poštovní.
Richard Sklář sice trávil dětství v Orlové, dnes však bydlí v centru Ostravy u Nové radnice. Některá místa z blízkého okolí zasadil právě do svých kriminálních příběhů. Čtenář tak může i ve skutečnosti pátrat po lokalitách a nacházet konkrétní místa, jako je titulní prvorepubliková vila na Sadové, anebo si jít zaběhat stejně jako Bo do nedalekého parku.
Profil: Richard SklářNarodil se 9. července 1968 v Bohumíně. Vystudoval VŠB Ostrava, působí na volné noze jako spisovatel a fotograf. Napsal dva kriminální romány Vila na Sadové a Anděl smrti. Oba se odehrávají v současné Ostravě, Vila na Sadové kromě toho obsahuje dějovou linku z 2. světové války. Český rozhlas podle tohoto románu připravuje četbu na pokračování. Pochází z Orlové, ale žije v Ostravě. Řadu svých oblíbených míst popsal také v románech. Například lokality v Přívoze, chemičku Ostramo, haldu, Komenského sady a podobně. Kromě psaní se věnuje také fotografování. |
I když jsou Sklářovy romány tak úzce provázané s Ostravou, paradoxně byly vydány v pražských nakladatelstvích. Ostravská neměla zájem, teď jsou ale z odmítnutých titulů téměř bestsellery.
„Mám radost, že i Pražákům a lidem z Čech se má kniha libí, že se do Ostravy třeba přijedou podívat na místa, která Bo v knize navštívila. Kancelář má v Keltičkově ulici, její parťák ve firmě bydlí v ulici Na Bunčáku. Bo bydlí na Poštovní ulici a ráda chodí běhat do parku, do Komenského sadů,“ vysvětluje Richard Sklář.
Kromě ostravských lokalit se severomoravský naturel promítá přímo ve jménu či přezdívce hrdinky Bo. „Bo je symbol Ostravy, podle toho, jak se tady říká: ‚Bo co?!‘ Je to starší dáma kolem šedesátky, protože starší lidé mají obrovské zkušenosti, sednete si s nimi a celý den je můžete jenom poslouchat,“ říká Sklář.
V samotných románech ale ostravštinu nenajdete, až na nenápadné drobnosti. „V historické části příběhu Vily na Sadové zní krásná prvorepubliková čeština. Když kniha vyšla, tak jsem si vůbec nepomyslel, že tam mám něco ze slangu, ale zůstaly tam třeba ‚gaťky‘. Když si to přečetl někdo z Čech, tak už nerozuměl,“ popisuje Sklář, jehož cílem bylo napsat román v obecné češtině, aby se dobře četl ve všech částech Česka.
Přívozská halda zatím není tak známá jako Ema
Proč se kancelář Bo nachází právě v Keltičkově ulici? Přirozeně se jedná o místo, které zaujalo samotného autora, takovýchto lokalit je i víc.
„Keltičkova ulice se mi líbí, protože je to nádherná slunná ulice. Mým oblíbeným místem v Ostravě je ale také Komenského park. Rádi se tam s ženou procházíme kolem řeky. Až dolů podél vody, kde udělali cyklostezku z kamenů. Když se zvedne voda, tak se stezka rozplyne. Pak také rádi navštěvujeme haldu v Přívoze. Lidé ji ještě moc neobjevili jako známou haldu Emu. V Přívoze je to úžasné, třeba v místech, kde jsou opuštěné garáže,“ nadšeně líčí spisovatel.
On sám při svých odpovědích vyzařuje pozitivní energii. Na nedávné autogramiádě v Domě knihy Knihcentrum každému čtenáři svůj román nejen podepsal, ale nakreslil do něj i sluníčko s paprsky.
Těžko uvěřit, že zrovna on nechává své postavy zaživa stahovat z kůže. Takový je kriminální motiv z Anděla smrti. „Od září do března máme zataženo, a když si člověk otevře knížku se sluníčkem, tak jej to aspoň takto prozáří,“ dodává k tomu autor.
Spisovatel Richard Sklář (vpravo) s ostravským fotografem Borisem Rennerem v roce 2007.
Další zajímavostí a místním koloritem je Sklářova inspirace zlidovělými postavami. „V každé z mých knížek vystupuje někdo bez domova. Ve Vile na Sadové je to paní bezdomovkyně Zuzka, taková troska a živý inventář, pak je tam také bezdomovec Vasil, díky kterému příběh nakonec vyvrcholí. Bezdomovci nemusí být vždy hloupí lidé. Se Zuzkou jsem se seznámil, když jsem šel na procházku po Slezské s foťákem. Při západu slunce jsem viděl, jak si na schodech pod Bazaly čte ženská, poměrně silná a s tlustými brýlemi. Ptám se, co čte, a ona říká: Jen tak si čtu a pozoruju západ slunce,“ vypráví Sklář.
Na schodech bydlela Zuzka jen se svým pejskem. „Říkala mi: Víte, já nic nemám, až na průkaz tady z knihovny, přečetla jsem všechno. Povykládali jsme si a za padesát korun jsem si ji mohl vyfotit. Na Slezské ji všichni znají,“ dodává spisovatel.
Historická Orlová mizí v troskách
Své dětství prožil Richard Sklář v 70. letech na haldě v Orlové u dolu Žofie. V současnosti je na tom Orlová stále špatně, její historická část mizí v troskách. „Na náměstí zbourali další dům, kde býval řezník Macura. Pamatuji si ještě zámeček, který tam stával v parku. Do školy v Zimném Dole jsme chodili zkratkou přes místní hřbitov. V kině Obzor jsem byl na Horečce sobotní noci a pořád se mi o tom zdálo. Ve Vlasti jsem byl na Kladivu na čarodějnice, byli jsme tam tři a pak jsem šel v noci sám domů, což bylo zajímavé,“ vzpomíná na příhody z dětství.
Orlová byla podle něj fádnější než barevná Ostrava. „Orlová působila velmi šedivě, kdežto Ostrava už byla barevnější, z šachovnicového komínu se valil červený kouř, na Ostravici plavala zelená pěna. Ještě dnes, když je hezky a vylezete na kopec u Lhotky, kde je vysílač, tak napočítáte 57 komínů. Některé ale už nekouří, jiné mají filtry,“ dodává úspěšný spisovatel.
