Herec, recitátor a dabér Tomáš Jirman přišel do stálého angažmá v Ostravě už v roce 1983. Přestože tehdy nezamýšlel v městě horníků zůstat natrvalo, nakonec v něm vydržel až do dneška. Měl tak příležitost sledovat život ve městě až po současnost.
Profil: Tomáš JirmanNarodil se 17. ledna 1956 v Trutnově. Po ukončení gymnázia ve Vysokém Mýtě vystudoval herectví na pražské DAMU. Jeho prvním angažmá bylo divadlo v Olomouci, pak přišel Šumperk a konečně v roce 1983 Ostrava. V letech 1988 – 2004 kromě účinkování v domovském divadle se Tomáš Jirman pustil do dlouhodobé spolupráce s Divadlem hudby / Komorní scénou Aréna. Sám zde dokonce režíroval úspěšné inscenace Máj, Žert, satira, ironie a hlubší význam nebo symbolickou Podobiznu. Od 90. let spolupracuje s kolegou Janem Fišarem na poetických večerech, které aktuálně pořádá Divadélko pod věží u městské radnice. V rámci svých dabérských aktivit se podílel mimo jiné na počeštění kultovních hororů Lucia Fulciho vydaných na VHS. |
"Doba socialismu byla často velmi ubíjející a mrazivě strašidelná. Zažil jsem noc, když buldozery o půlnoci vjely na židovský hřbitov. Jako by na ten okamžik bolševici vysloveně čekali. Bydlel jsem na ulici P. Křičky a z okna jsem se díval, jak reflektory bagrů přízračně osvětlují židovský hřbitov i se vstupní branou. Celou noc jsem sledoval, jak náklaďáky odváží žulové desky a planýrují," vypravuje.
Rád se dívá do minulosti
Tomáše Jirmana ale zajímá i Ostrava, kterou nezažil - z 30. let minulého století.
"Moje zamilovaná knížka je Golet v údolí od Ivana Olbrachta obsahující povídku O smutných očích Hany Karadžičové, která se se částečně odehrává v Ostravě. Ivan Karadžič pracoval v Ostravě jako inženýr a jeho budoucí žena přijela z Podkarpatské Rusi do organizace připravující Židy na odjezd do země zaslíbené. Sídlila v jedné z vil v Mariánských Horách. Myslím si, že jsem ji našel, ale mám dva tipy. Jedna ze dvou budov by to mohla být," vysvětluje.
Ještě zvláštnější je příběh, který zná herec sice jen zprostředkovaně, ale přesto na něj v poslední době silně zapůsobil.
"Zaujal mě osud významného arktického ekologa Josefa Svobody, který teď žije v Kanadě. V roce 1949 jej jako studenta Masarykovy university v rámci jakési razie zatkli a spolu s dalšími studenty převezli do věznice. Umývali se v koupelně se zatřenými okny; jedno však bylo jen zamžené. Uviděli jím přes ulici v okně mladou ženu. Napsali do páry na okně vzkaz a ona jim pak na své okno napsala, že jsou v Ostravě. Takto se mezi nimi rozvinula čilá korespondence. Dokonce jí nadiktovali své adresy, aby mohla dát zprávu rodičům, že jsou v pořádku. Pak je odvezli a on skončil v Jáchymově. V 90. letech se rozhodli s bývalým spoluvězněm, že ji pojedou navštívit. Ale to už se na její byt nedozvonili, byla totiž mrtvá."
Když se Tomáš Jirmana zeptáte, v čem spočívá fenomén Ostravy 80. let, zmíní osud herců za totality. "To je třeba případ herců z Divadlo pod okapem, které normalizátoři znormalizovali až do vězení - za hraní divadla dostali nepodmíněné tresty, to se nemohlo stát nikde jinde než v Ostravě, kde byli skuteční stalinisti."
Výčet oblíbených podniků. Kam chodili herci?
Město ale poznal Tomáš Jirman ještě dříve, než byl spjatý s Ostravou profesně, a to díky festivalu Divadlo dnešku. Jednou dokonce přespal v bývalém hotelu Odra. "Byl neuvěřitelně nádherně oprýskaný a špinavý, dnes se jmenuje Hotel Brioni," popisuje herec budovu stojící na Stodolní ulici.
Hra Pekař Jan Marhoul měla premiéru 8. června 1985. Tomáš Jirman vlevo ve společnosti Apoleny Veldové a Alexeje Pyška.
V červnu 1986 měla premiéru Čapkova hra Loupežník. Na fotografii vlevo Jan Miller (Profesor) a Tomáš Jirman (Loupežník).
Fenomén města spočíval podle něj také v průmyslovém centru. "Na plné pecky fungoval Důl Hlubina, Dolní Vítkovice, Karolína. Jen místo Dolu Jindřich už stál hotelový dům. V jeho prvním patře byla vyhlášená vinárna, ten prostor je tam dodnes. Chodili tam veksláci, holky, hrála hudba… Herci ale spíš chodili k Sudu, dnes je to Potrefená husa na Stodolní ulici. Populární byl i takzvaný Bermudský trojúhelník: Minibar, U Rady a Waldemar. Pak se chodilo do Salajky nebo do Sněhurky, v podzemí Hotelu Palace byl Boccaccio bar. A vedle se nacházel bar U masařa. Když tady bývalo KTO s Waldemarem Matuškou, tak vždy zamířili s baletkami do vinárny u vodárny na Hulváckém kopci," směje se Jirman.
S Janem Kačerem do Sněhurky
Ostravské divadlo, to byly podle Tomáše Jirmana v 80. letech především výborní herci. "Třeba tady byli báječní lidé Ivan Dědeček, Karel Vochoč nebo Jan Filip. Vlastně jsem měl ale na prvním místě jmenovat skvělé dámy: Zoru Rozsypalovou, Jiřinku Froňkovou a mladší kolegyně, do kterých jsem se hned beznadějně zamiloval. Pak tady byl režiséři jako Jan Kačer, Radim Koval, Bedra Jansa či osvícený komunista Karel Brynda. Zásadní pro mne byla asi Kačerova inscenace Pekař Jan Marhoul," popisuje herec s tím, že Kačer připsal do inscenace dokonce nové postavy místních bouřliváků, kteří ničí prostředí maloměsta.
"Nevěděli jsme si s tím na zkouškách rady, Kačer si to taky představoval jinak. Jeho příměry byly básnické a tak jsme moc nerozuměli, co po nás vlastně chce. Ale pak jsem to hrozně rád hrál."
Jan Kačer vítal každou možnost, když si společně sedli a povídali. "Navštěvovali jsme společně Sněhurku, což byl denní bar v Imperialu, kde je dnes bohužel už jen kasíno. Ale co dělat, Ostrava mého mládí nenávratně mizí a nahrazuje ji nicneříkající současnost," posteskne si na závěr Tomáš Jirman.
