Od roku 1971 byly sestry členkami zdejšího vokálního souboru Bludičky, který založil režisér Jiří Pekárek. Bludičky se tehdy podílely na nahrávkách populární kapely Flamingo, podpořily ale i další zpěváky, kteří prošli zdejším rozhlasovým studiem.
„Do rozhlasu jsem nastoupila v deseti letech. Má o čtyři roky starší sestra tam zpívala už od svých šesti. Od té doby jsme byly v rádiu. Vedl nás tehdy Ivo Stolařík. Zažila jsem tam různé konkurzy, kterých se účastnila třeba Marie Rottrová nebo Vladimír Figar,“ vzpomíná Věra Římanová.
Vyrůstala na Slezské Ostravě. Dům jejích rodičů byl za války vybombardován při jednom z náletů.
„Maminka s tatínkem měli kadeřnictví. Bydleli v činžáku, kde za války spadla bomba, zrovna byli naštěstí na návštěvě v nemocnici. Maminka tehdy musela začínat od začátku, neměla nic,“ přibližuje život rodičů zpěvačka. „Za komunistů to bylo ještě horší, jako soukromnici ji někteří i udávali. Z provozovny se stal komunál. A pak přišlo další bourání, tentokrát kvůli Bazalům.“
Kvůli původu nechtěli zpěvačku vzít na konzervatoř. „Dělali se mnou pohovory, jestli věřím v boha, zda nemám někoho v zahraničí a podobně. Bylo to strašně krušné. To kádrování bylo něco hrozného. A to ještě nevěděli, že jsem od mala zpívala v kostele ve sboru. U nás zpívala celá rodina. Například teta se strejdou zpívávali v kavárně Fénix,“ vzpomíná na školu. Naštěstí se doba uvolnila a na Janáčkově konzervatoři dokonce otevřeli jazzové oddělení.
V mládí navštěvovala oblíbené kino Oko (dříve Palace) na Slezské Ostravě. „To bylo v místech dnešní křižovatky Bohumínské s Michálkovickou. Vybavuju si staré pochromované židle, v zadní části byly boxy. Do kina se chodilo hlavně v soboty a neděle. V sobotu se tenkrát ještě pracovalo a lidé si do kina chodili odpočinout. Jako děcka nás nechtěli pouštět na mládeži nepřístupné filmy a uvaděčky se nedaly uplatit. Jindy se zase jezdilo tramvají do Hrušova na koupaliště, v neděli na Antošovická jezera. Měly jsme krásné dětství,“ líčí Věra Římanová.
Nahrávala desky s Rottrovou i Špinarovou
Později vstoupila do sboru Ostravských učitelek a společně projezdily kus světa.
„Včetně Ameriky. Jel nás tehdy celý autobus. Bez klimatizace. Neměli jsme obědy ani večeře. Vozili jsme si vlastní jídlo, na čtyři holky byl jeden vařič. Spaly jsme ve školních třídách a projely jsme celý sever USA. Každý den jsme zpívaly jinde. Společně s námi jezdilo vždy nějaké očko (komunistický dozor, pozn. red.), nějaká žena, co nás hlídala a seděla v buse. Holky, aby si mohly něco koupit, tak si peníze tajně dávaly třeba do rohlíku a podobně,“ usmívá se sboristka.
Věra Římanová
|
Během let učila v Hudební škole v Mariánských Horách anebo v Osvětové besedě v Třebovicích. Nahrávala desky s Pavlem Novákem, Marií Rottrovou a Věrou Špinarovou.
Každé nahrávání v Českém rozhlase mělo svůj rituál.
„Vždy jsme si odskočili do nedalekého baru Waldemar, to byla naše hospoda. Před frekvencí jsme si objednaly grilovaná kuřata a pak si je odnesly do čekárny u studia. Když jsme šly z natáčení ve středu, tak vždy kolem hotelu Imperial. Tam byla slyšet hudba už z dálky. Zatančily jsme si a pak jely domů. Oblíbenou destinací byl i Permoník na Černé louce, kde hráli naši známí muzikanti. Jazzové koncerty tam nahoře roztáčel třeba Laco Déczi,“ vzpomíná paní Věra.
Ostrava se podle ní změnila po revoluci sice k lepšímu, ale ne vše dobré zůstalo zachováno.
„Zmizely především oblíbené kavárny nebo místa mého mládí, kde jsme i často hrávali. Například Hotel Palace, kavárna Fénix nebo obchodní domy Chamrád, Bachner, Rozvoj nebo Textilie Ostravica. S Big Bandem jsme hrávali v kavárně Elektra, která měla nádhernou výzdobu ze 30. let. Pak v ní udělali mexickou restauraci a to vše zničili (v současnosti Elektra opět funguje jako kavárna, pozn. red.). Ale je pravdou, že syn, který žije v Českém Krumlově, obdivuje, když přijede, staré opravené domy v centru Ostravy,“ dodává zpěvačka.
