Pohled na Masarykovo náměstí v neonových barvách nebo fialový Sýkorův most – takové velkoformátové olejomalby s ostravskými motivy vytvořil výtvarník Antonín Střížek. Žije sice v Praze, ale pochází z Ostravy-Poruby a právě tyto motivy si vybral na svou aktuální výstavu v místním Domě umění.
Z průmyslové aglomerace odešel v období dospívání za komunistické normalizace. A jak se v něm odráží ostravská zkušenost? Třeba tím, že bývalé „ocelové srdce“ vidí jinýma očima, než jak se dříve zobrazovalo právě na velkých plátnech.
Antonín Střížek
|
„Ve spojitosti s Ostravou se vždycky malovaly haldy, takže nabízím jistou změnu, která je součástí mého pohledu na město, ve kterém jsem vyrůstal. Nejedná se mi ani tak o vystižení symboliky Ostravy jako takové, nicméně o inspiraci tímto městem jde na první pohled,“ komentuje výtvarník své nedávno dokončené obrazy, které vznikly právě pro jeho ostravskou retrospektivu.
Jeden z nich se jmenuje Ostrava II a dosahuje rozměrů 2 x 3 metry. „Hald bylo namalováno tolik, vracet se k nim, to byl čirý anachronismus. Navíc v době, kdy haldy pomalu mizí. Ostrava je dnes normální město,“ vysvětluje Střížek.
Poruba je geniálně urbanisticky vymyšlená
Jeho nejživější vzpomínky jsou jednoznačně spojeny s Porubou, ve které se koncem 50. let narodil. „Poruba se mi vybaví nejdříve. Je geniálně urbanisticky vymyšlená. Ostrava má hodně silnou energii, což je slovo, které zrovna nemám rád, ale chci tím říci, že je nezávislá a autentická. Ve vzduchu se neustále vznáší její sebedefinice a sebedefinice samotných Ostraváků. Co to vlastně je, kým jsou?“ líčí Střížek, podle něhož je Ostrava město plné takzvané náplavy – všech možných lidí, kteří do ní přišli za prací a následně zase odcházeli.
On sám odešel do Prahy za svým ideálem stát se výtvarníkem. Vedla ho tehdejší touha najít svůj prostor, což se prolíná s jeho definicí města. „Tématem Ostravy je hledání vlastní identity, identity města a místa. Ostravě se to velmi daří, protože její neukotvenost je v něčem velmi pozitivní. Ve smyslu vnímání měst je Ostrava unikát. I když taková třeba není, tak má kosmopolitní duch,“ tvrdí výtvarník.
Jeho cesta se prolnula i s mezinárodní scénou. Na začátku 90. let se dostal do přímého kontaktu s pověstnou částí vídeňských výtvarníků zvaných akcionisté. Také jejich velmi nonkonformní postoj k umění dává Střížek do souvislosti se svou ostravskou zkušeností.
Kdo se chtěl svobodně nadechnout, musel pryč
„Působili na okraji města a vyjadřovali se široko daleko nejtvrději. Pro mě to byla jedinečná zkušenost. Na periferii vznikají silná hnutí, přitom akcionisté se nepovažovali za střed světa, ale více reagovali na různá hnutí. Periferní reakce bývá daleko intenzivnější,“ líčí Střížek a vysvětluje: „Okraj a zároveň síla, to je podle mě také v Ostravě. Díky tomu se tu konají mezinárodní akce jako Zlatá tretra nebo Colours of Ostrava. Najednou se to povede, přitom nejde o to, něco dohnat nebo předčit.“
Ne vždy ale Ostrava byla inspirativním podhoubím pro nové věci. V době hluboké normalizace, v polovině 70. let, dokázala uměleckou scénu přiškrtit. Kdo se chtěl svobodně nadechnout, musel pryč. Proto ji opustil i mladík Střížek toužící po nalezení své výtvarné cesty.
„Odešel jsem v šestnácti letech, byl to impulz srovnatelný s tím, jak kapela Mňága a Žďorp zpívá: ‚Toužím se prokopat ven.‘ V polovině 70. let byly výtvarné školy, na které jsem chtěl jít, jen v Praze. Dnes je vše jinak, školy se nestarají o plánovanou budoucnost, tehdy to tak bylo. Vystudoval jsem střední školu v Praze, oženil se, šel na vojnu a na akademii. Někdo se po absolvování vracel, ale já už neměl v Ostravě patřičné zázemí,“ vzpomíná Střížek.
Ostravské spojky: Halberštát a David
Normalizace byla tehdy podle něj poznat všude. „Jediným světlým bodem pro mě jako pro začínajícího výtvarníka byly umělecké kroužky. Koho si z té doby vážím a dodnes se s ním kamarádím, je malíř Eduard Halberštát. Patřil k lidem, kteří v Ostravě tehdy vytvářeli jistá ghetta oddělená od normálního provozu více než dnes. Ve srovnání se sedmdesátkami je soudobá situace členitá. Je tu tolik skupin, že si jejich odlišnost už ani neuvědomíte, kdežto dříve bylo vše sešněrované.“
Další ostravskou spojkou v těžké době byl pro Antonína Střížka známý výtvarník Jiří David. „Intenzivně jsem se s ním kamarádil, navštěvovali jsme různé výtvarné kroužky. Diskutovali jsme o knížkách o umění, které jsme četli. Toužili jsme stát se umělci, což se Jirkovi určitě povedlo. Mělo to pro nás význam existencionálního žití,“ popisuje Střížek. „Aniž bychom si to uvědomovali, člověk se chtěl prokopat z určeností. Společnost nařizovala, čím být, a nám se to nelíbilo, chtěli jsme pryč. Přitom jsme nebyli žádný underground, ten se na to vys..l, řečeno jeho slovníkem.“
