Rodná Ostrava přirostla všestrannému umělci Marku Pražákovi k srdci. "Má moc překrásných míst. Třeba svoje stolové hory - což jsou haldy, mikrosvěty, kde žijí zvířata, kde lidé chodí potají. To je obrovská škola pro výtvarné umění, horizontály, vertikály, zvuky... Na jedné straně haldy je často jiné počasí než na druhé. Miluju haldu přívozskou, stejně jako haldu molybdenového psa v Heřmanicích. V noci tam řve nějaké raněné zvíře a když tam jde člověk po půlnoci, je to úplně hororová záležitost. Uvolňují se tam docela jiné exhaláty a výpary než na dalších haldách. Chodím to tam nasávat, poetické smaragdy," popisuje prostředí Ostravy, ve které je ale podle něj i řada dalších poetických míst.
Profil: Marek Pražák
|
"Dvacet metrů od řeky zakopneš o kus železa, které je všudypřítomné a člověk tady pořád něco nalézá," dodává. Také z nevýhod je možné čerpat inspiraci.
A jak vnímá samotné město? "Uvažoval jsem, co je ta Ostrava za lehkou ženu. Podobá se sádře, která se vezme, použije a pak rozbije, aby vznikl úplně nový tvar. Tak taková mi připadá také Ostrava, protože mě vysává a úplně lehce se v ní nežije. Nevýhodami jsou vzduch, prostor, ale i lidé. Pořád je tady totiž nejméně vysokoškoláků z celé České republiky. Na druhou stranu mi to ale dává možnost nahlédnout na kontrasty lidské existence, možnost vnímat různorodě prostor. Člověka a lidství jako takové," zamýšlí se sochař.
Ostrava je podle něj vyhraněné město kontrastů. "Jinak vypadá Poruba, jinak Vítkovice a úplně jinak třeba Zvěřina. Všechno to jsou velmi kontrastní čtvrti, což nabízí hodně podnětů," dodává umělec, který se narodil v Porubě.
"Bylo to pro mě jedno z nejkrásnějších míst v České republice pro žití, sluneční město, ale jen dokud jsem nezjistil, že pravda je někde jinde," říká s ironií, ale bez dalšího vysvětlování.
Marek Pražák
Hodně načerpal od svých pradědů, prastrýců a praprastrýců, kteří žili ve Starém Jičíně pod hradem. "Byli to písmáci a řezníci, pekli pro Starý Jičín. Dědeček pak hrál na klavír, přitom pracoval u soudu. Seděl jsem u klavíru, když hrával. Měl tři dcery, které dal na konzervatoř. Moje maminka nastoupila jako baletka do Divadla Jiřího Myrona. Ve chvíli, kdy ji chtěl Šmok vzít do Prahy, tak ji chytil můj táta. Přišel z Velké Řetové, vyučil se zedníkem a pak šel na architekturu do Prahy. Znal spoustu malířů a sochařů, úzce s nimi spolupracoval, což byl můj velký zdroj inspirace," vypočítává.
Před Vánocemi zažehl hornický kahan
S Ostravou je úzce spojena také jeho tvorba. Například Bájný Lucifer s variací na hornický kahan vytvořený Markem Pražákem ožil v centru Ostravy krátce před vánočními svátky, když v rámci okrašlovací akce byla opět zažehnuta jeho lucerna.
"Zadavatelem jsem byl sám. Tři roky jsem žádal o grant, ale úředníci mi pak odpověděli, že návrh nebyl schválen, protože nikdo nevěděl, jak tu sochu udržovat. Chtěl jsem ji darovat městu, ale k tomu nakonec nikdy nedošlo. Odklepli pak obolus na část materiálu. Pro mě se jednalo o ideální školní úkol jak umístit sochu v prostoru - Dualita Lucifer a Prométheus," vysvětluje ve svém ateliéru v Nádražní ulici samotný tvůrce, jehož dílo neodmyslitelně patří k tomu tajuplnějšímu v rámci postindustriální tváře Ostravy.
Marek Pražák v roce 2000.
V ateliéru se ovšem vyjímá jeho nejnovější artefakt vycházející z univerzálního tvaru "vesica piscis", tedy průniku dvou koulí. "Tvar, který jsem považoval za podstatný, jsem převedl do třetího rozměru. Každá koule, když ji vezmeme a pronikneme, je jako muž a žena, jako vajíčko a spermie, vždy vznikne stejný tvar, tedy čistý zlatý řez," říká Pražák.
Pracoval s božským číslem 9, kdy 90 centimetrů tvoří průměr koulí. " Nejsem šaman, ale používám klasickou geometrii a renesanční perspektivu, kterou jsem se učil ještě bez počítačů. Nemá smysl vymýšlet nové systémy a pracuji s těmi, které jsou dané, zakódované před tisíci lety," zdůrazňuje na závěr výtvarník logiku, ze které ve své tvorbě vychází.
