Jako kluk rád napodoboval Vlastu Buriana a viděl všechny jeho filmy v ostravských kinech, třeba v již neexistujícím Vesmíru.
Dnes Antonín Šimela exceluje ve dvou přelomových inscenacích ostravského Divadla loutek. Diváci jej znají jako živelného záchranáře ve hře Z deniku Ostravaka, kde hraje povětšinou sám sebe, a pak překvapuje jako pes Šaryk v inscenaci Šaryk vzpomíná.
Antonín Šimela přitom celý život pracoval především jako osvětlovač. Přesto se z něj stal herecký fenomén, už jen tím, že na festivalu Skupova Plzeň se každoročně uděluje cena pod jeho jménem za mimořádný přínos.
Jako osvětlovač pracoval v Divadle loutek přes padesát let, v posledních letech tam už jen hraje a letošní rok dokonce neměl žádné volno. Za celé léto totiž nebyly poprvé divadelní prázdniny, protože se pořád hrálo...
Jak vzpomíná na práci osvětlovače?
Od kolegů dostal Antonín Šimela k narozeninám plakát, na němž je zobrazen coby Spiderman.
„Pamatuji si, že před revolucí to pro nás bylo po ekonomické stránce lepší, mohlo se totiž nakupovat zařízení. Tenkrát jsme nakoupili třeba nejvíce reflektorů,“ řekl Šimela.
Na dnešní dobu ale nijak nezanevřel, naopak, chytil druhý dech, už jen tím, jak exceluje ve zmíněných inscenacích a získává si stále mladší a mladší publikum.
„Jsem rád, že jsem mezi mladými, právě oni mi dodávají energii,“ vysvětlil Šimela.
Co se týká jeho mimořádných hereckých vloh, možná je tam i vliv Vlasty Buriana, kterého kdysi sledoval.
„Nejlepší Burianův film jsou podle mě Tři vejce do skla, Ducháček to zařídí. Nevím, čím to je, ale prostě se mi líbí, jak je živelný.“
V Deniku Ostravaka v Divadle loutek už jej publikum mohlo vidět přes dvěstěkrát, je to nepochybně jedna z nejúspěšnějších inscenací v jeho historii.
Antonín Šimela se narodil před válkou ve Svinově. „Svinov tenkrát před válkou patřil pod Bílovec, posléze se nacházel v Reichu. Ale pak jsem se přestěhoval do centra Ostravy vedle Rozhlasu, do ulice Na Hradbách. Tenkrát to tady žilo, Kuří rynek, Masarykovo náměstí, sotva jsem vyšel ven, každému jsem musel říct nazdar, nazdar,“ vyprávěl Šimela.
ProfilAntonín Šimela
|
Jako mladík hrával v kulturním domě amatérské loutkové divadlo.
„Jezdil jsem na Loutkářskou Chrudim. Teď se mi ozvala jedna členka z divadla, která mi nedávno napsala na Facebook. Netušila, že pokračuju dál v hraní, a byla nadšená, že ještě hraju. Jsem rád, že cítím, jak jsem k něčemu platný. Nevím, kde se to ve mně bere. Kruci v těch rokach, jak říkají mí vrstevníci,“ směje se Šimela.
Kromě hraní je pyšný, že předává dál své osvětlovačské řemeslo. „Co jsem se naučil, předávám dál. Je to štěstí, zvláště když můžete dělat to, co vás baví,“ vysvětluje.
„Někde jsem odpovídal na dotaz o svém zaměstnání, to není zaměstnání, to je koníček, padesát let... Začínal jsem ve staré budově Divadla loutek na Masarykově náměstí. Mělo svou osobitou atmosféru, která se nedá se současnou novou budovou srovnat, i když ta je také krásná.“
Jeho oblíbeným místem v Ostravě je například Landek. „V Hornickém muzeu, v řetízkové šatně jsme také hráli Ostravaka. Moc se mi to tam líbí.“
„Jsem ostravský patriot, a tak si dávám na své práci záležet. Když jsem přijel třeba s divadlem do Prahy, tak jsem byl zvyklý stavět scénu celou noc a ráno v deset hodin jsme měli představení,“ popsal herec náročnost svého povolání.
Ještě zpátky k osvětlování... Antonín Šimela tvrdí, že všechna představení byla na osvětlování náročná, ale nejnáročnější byla asi Čarovná lucerna.
„Zrovna jsem nastoupil koncem 50. let a s architektem Kouřilem jsme jeli na zkušenou do Prahy. Starý osvětlovač musel už do důchodu a já zůstal sám, byla to kombinace černého divadla a laterny magiky. Tři roky jsme ji hráli a projeli celý svět. V Hannoveru jsme hráli v opeře Krásu nesmírnou, též velmi náročnou inscenaci, kde se vešlo asi devatenáct set lidí.“
Které inscenace se mu v divadle nejvíce líbily? „Nejlepší u nás v Ostravě dělal Jan Kačer a já jsem je svítil. Škoda, že jsme se po těch letech znovu nepotkali,“ litoval Antonín Šimela.
