Když v Ostravě před padesáti lety vznikla pobočka Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), škodliviny se neměřily.
Dnes odborníci nejen znají jejich aktuální koncentrace, ale určují i konkrétní zdroje a data s minimálním zpožděním zprostředkovávají dál.
Měření ovzduší v Moravskoslezském kraji
|
„Měření kvality ovzduší se před padesáti lety teprve začalo vyvíjet. Jako první se měřily koncentrace oxidu siřičitého, avšak ne na Ostravsku, ale v podkrušnohorských pánvích. Teprve poté začala vznikat síť stanic, která na severní Moravě a ve Slezsku zahrnovala převážně území Ostravska a Karvinska,“ přiblížil začátky náměstek pro ochranu ovzduší ČHMÚ Jan Macoun.
Srovnávat s dneškem nelze
Stanice byly manuální a údaje se získávaly ze zachycených vzorků po jejich zpracování v laboratoři. První měsíční přehled průměrných denních koncentrací oxidu siřičitého pochází z dubna 1969. Záhy se začal sledovat i prach, avšak ne způsobem, jak to známe dnes. „Měřila se celková prašnost, všechny frakce - od největších částic po ty nejmenší,“ upřesnil Macoun.
Vůbec nejšpinavější vzduch byl v kraji pravděpodobně v roce 1976. Tehdy meteorologové v lokalitě Slezská Ostrava-Zoo zjistili nejvyšší platnou hodnotu průměrné roční koncentrace oxidu siřičitého na stanici ČHMÚ, a to 83 mikrogramů na metr krychlový.
Nejvyšší roční průměr prachu, 176 mikrogramů na metr krychlový, hlásila tentýž rok stanice v Ostravě na Černé louce.
Také Třinecké železárny dokázaly v 70. letech ovzduší (ne)pěkně obarvit.
Srovnávat s dneškem nelze. Oxid siřičitý roční limit nemá, u prachu platí roční limit 40 mikrogramů, avšak pro takzvaný PM10, tedy částice o velikosti do 10 mikrometrů.
Výsledky měření po Černobylu byly neveřejné
Právě v 70. a 80. letech ale znečištění ovzduší na severu Moravy a ve Slezsku kulminovalo. K zemi se nepřetržitě snášel popílek. Už pověstné je vyprávění místních o neználcích v bílých košilích. „Když šel někdo Ostravou a měl bílou košili, bylo jasné, že není odtud. Všichni místní věděli, že když se tak oblečou, za pár hodin bude košile černá,“ popisuje Ostravan Josef Kratochvíl.
Zajímavou roli sehrály ostravské laboratorní rozbory polétavého prachu v roce 1986. „Po katastrofě v atomové elektrárně Černobyl identifikovala radioizotopová laboratoř ostravské pobočky ČHMÚ po proměření vzorků polétavého prachu vyšší zamoření, než oficiálně přiznávala krajská hygienická stanice,“ uvádějí meteorologové.
Následovala neohlášená kontrola hlavního hygienika. Výsledky měření se pak nemohly zveřejňovat a předávaly se jen nejvyšším politickým a správním orgánům.
Maxima let 2002 a 2011
Teď je znečištění na Ostravsku asi o polovinu nižší než před sametovou revolucí v roce 1989. Ovzduší sledují automatické stanice a hlavní pozornost patří prachu, polyaromátům a přízemnímu ozonu. Prach do velikosti 10 mikrometrů se měří od roku 1995. Do 2,5 mikrometru pak po přelomu tisíciletí.
„Technologicky jde vývoj nejvíc dopředu právě v čistotě ovzduší. Stav ještě před třiceti lety nemůžeme s dneškem vůbec srovnat,“ řekl ředitel ČHMÚ Mark Rieder.
V této novodobé historii bylo nejvyšší průměrné roční množství PM10 ve Věřňovicích na Karvinsku v roce 2002. Činilo 71 mikrogramů na metr krychlový, tedy téměř dvojnásobek limitu. Nejdelší smog trval od 31. října do 21. listopadu 2011. Smogová situace platila 491 hodin a po dobu 358 hodin se regulovaly zdroje emisí.
