Zajac více než pětadvacet let spolupracuje s ostravským záhadologem Arnoštem Vašíčkem – komponuje hudbu k jeho filmům, na kterých se podílí i režijně. Dlouhá léta také figuroval jako lídr v psychedelické kapele Song of Satori a v současnosti kumuluje své životní a hudební zkušenosti v připravovaném komorně ambientním projektu Satori.
„Film, hudba, mystika. Asi tak by se dala charakterizovat má životní pouť. Ostrava v ní má velmi pevné místo,“ prozrazuje Petr Zajac.
Dětská léta jsou pro něj jednoznačně spjatá s Třebovicemi. „Každé léto jsme s otcem a bratranci chodili ke splavu do Třebovic k Opavici, kde jsme se koupali, a já žil tamní přírodou. Ještě dnes se tam chodím procházet a vzpomínám, jak nás tam otec učil plavat. Teď je to tam ale jiné, hodně odpadků, plasty, voda se změnila, zmizela pláž u splavu a v místě, kudy jsme kdysi chodili k vodě, je soukromý pozemek. Ale příjemně mě překvapilo, že se k ní z druhé strany zase chodí koupat mladí lidé, což je moc fajn,“ říká Zajac.
Petr ZajacRodák z Ostravy (* 1965) je hudebník, skladatel a také filmař. Odmalička jej fascinují záhady, tajemství a otázky kolem světa, vesmíru a samotného vědomí. Často spolupracuje s českým záhadologem Arnoštem Vašíčkem. Hudbou, kamerou či střihem se podílel na filmech a seriálech jako Setkání s tajemnem, Planeta záhad, Neuvěřitelné skutečnosti, Labyrint záhad, Tajemství Voynichova rukopisu, Moravskoslezská mystéria a dalších. Kromě toho vedl kapelu Song of Satori zaměřující se na šamanské hudební prvky kombinované s psychedelickými efekty. Nedávno natáčel spolu s režisérem Filipem Zárubou v Kolumbii film o šamanech, tajemných magických ceremoniích s posvátnou medicínou, očistných obřadech a o starém rituálu poznávání za pomocí žabího jedu. |
Podstatu jeho vztahu k jiné městské části Ostravy – Porubě – charakterizuje sídlištní zástavba z budovatelských 50. let, pověstná sorela (socialistický realismus – pozn. red.), která dnes patří k jedinečným dokumentům doby.
„Ostrava je místo, kde cítím, že do něj patřím. Symbolem Ostravy je pro mě bývalá Leninova třída v Porubě zvaná Leninka, dnes Hlavní třída. Porubská architektura kolem ní na mě působí hřejivě. I když byla stavěna v 50. letech, tak působí lidsky. Ať si kdo chce co chce říká, má svého pozitivního ducha,“ tvrdí hudebník.
„Když jsem byl na vojně a bylo mi smutno, vzpomínal jsem na domov, na Ostravu. Symbol, který mi vždycky dodal sil, byla právě Leninka. Těšil jsem se, až se po ní opět projdu.“
Na vojně si užil docela krušné chvíle
Od 70. let do současnosti tento bulvár prošel rovněž nezadržitelnou proměnou. „Místo některých obchůdků jsou herny. Dříve to bylo jinak. Mé mládí, to je také kino Dukla a hned vedle restaurace Morava. Mé první filmy a má první piva. A to bývalo ještě u kostela kino Zdar s dřevěnými lavicemi. Otec trpěl, když se mnou musel nejméně pětkrát na film Jestli se rozzlobíme, budeme zlí.“
Zajacovo porubské dospívání rozčeřila vojenská povinnost, v jeho případě obživl tento dobový strašák v roce 1984. Místo toho, aby se vojně vyhnul třeba uzavřením smlouvy na některé z místních šachet, užil si na ní docela krušné chvíle.
„Uvažoval jsem o ledasčem, ale šachta mě nenapadla. Věděl jsem, že na to fyzicky nemám. Samozřejmě jsem na vojnu nechtěl a byl jsem z ní nešťastný. Na vojně jsem pochopil, že zdaleka nejde o mou parketu a že šachta by možná byla lepší variantou,“ vzpomíná Zajac, který se domů systematicky dostával s pomocí zdravotních problémů s kolenem.
„Tehdy platilo, že pokud je člověk 90 dní neschopen, tak jej z vojny musí propustit. Píchali do mě, řezali, rýpali, ale nepovolil jsem. Pustili mě, ale za nějakou dobu přišlo povolání na přezkoumání zdravotního stavu. Zachránila mě tenkrát známá psycholožka. Díky ní jsem se také poprvé seznámil s meditačními technikami, což zásadně ovlivnilo můj další život,“ vysvětluje hudebník.
Na jeho život měl vliv dobrodruh Tadeáš Ramik
Na jeho život tehdy hodně zapůsobil také jiný nekonvenční dobrodruh, cestovatel, botanik a filozof Tadeáš Ramik, který bydlel v Přívozu v panelákovém bytě 1+1.
„Ale u něj doma se nacházel naprosto jiný fascinující svět fauny a flóry. Desítky, možná víc jak stovka rostlin a bonsají, velké akvárium s exotickými vodními živočichy, v koupelně obrovská krajta, v teráriích pavouci sklípkani, jedovatí hadi a mnoho dalšího, a to všechno obklopeno starými rituálními a historickými artefakty z Egypta, Číny a různých koutů celého světa,“ líčí Zajac.
„Vše si sám dovážel ze svých cest po Dálném východu, Mongolsku, Jižní Americe, Indii. Nevím, jak to dělal, ale už tenkrát za komunistů měl procestovaný celý svět. Vím jen, že ho moc neměli rádi, a tak měl problém se zařizováním cestovního povolení. Ale měl velké osobní kouzlo a byl úžasný vypravěč, možná v tom bylo to tajemství, proč se mu to nakonec vždy podařilo zařídit.“
Ramik často podle Zajace dával k dobru svůj původ, když říkával, že v jeho žilách koluje částečně židovská krev po babičce a tatarská po dědečkovi.
„Co je na tom pravdy, to nevím, ale byl opravdu úžasný vypravěč a lidi mu rádi naslouchali. Škoda že nepsal knihy,“ lituje Zajac, jenž se díky kamarádství s Ramikem dostal ke knihám, které tu tenkrát nebyly běžně k mání. „Vozil z Polska knihy s tematikou tajemna, filozofie či historie.“
V kostele v Šenově se zjevovala záhadná ruka
Díky tomu Zajac tenkrát četl v polštině knihu Jóga – nesmrtelnost a svoboda. Odtud už byl jen krok ke spolupráci se záhadologem Vašíčkem.
„Samotný Arnošt je jedna velká záhada a divím se, že o něm ještě není natočený dokument,“ říká Zajac.
„V nedalekém Šenově, odkud Vašíček pochází, jsme třeba točili o místním kostele, kde se zjevovala záhadná ruka. Naše vzájemná spolupráce a natáčení seriálů o záhadách je ale víc pro radost než pro obživu. Je to skromná česká produkce s minimálním rozpočtem, i když obsah je podle mě jedinečný,“ tvrdí Zajac a oceňuje Vašíčkovy scénáře.
„Jsou velice šikovně napsané, umí krásně pracovat s jazykem. Kdybychom na to měli rozpočet, jak mají třeba produkce BBC, tak je to výpravný seriál.“
Zajacovým snem bylo také dělat hudbu k hranému filmu. „Když Arnošt napsal scénář pro hraný film ‚Strážce duší‘, byl jsem zklamán, že mě to minulo. Od produkce po režii se vše řešilo v Praze, ohlíželi se po tamějších umělcích,“ komentuje ostravský hudebník.
Na hraných filmech se tedy zatím nepodílel, zato však natočil film o filmu k seriálu Ďáblova lest, pak k celovečernímu snímku Sedm dní hříchu a také pracoval na filmu o filmu režiséra Filipa Renče Na vlastní nebezpečí.
