„VitalStim se používá ve světě, ale u nás zatím jen v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Jde o doplňkovou terapii při poruchách polykání i řeči,“ líčí lékařka sanatorií Lenka Dzidová.
Různou frekvencí impulzů do krku se snaží rozhýbat nepohyblivý hrtan a přimět pacienta k polknutí. S pacientem tráví při terapii hodinu a půl. Elektrostimulaci ale kombinuje s dalšími procedurami.
„Člověk, který nepřijímá potravu ústy, je má suchá, a nasucho nejde polknout. Proto mu mimo jiné vytírám ústa vatovými tyčinkami máčenými v ochucených tekutinách. Ale také podávám různé druhy potravy ve formě pyré. Snažím se ho tak přimět polykat a také zkouším, zda rozliší teplé a studené nebo sladké či kyselé chutě. Včera například reagoval na jahodovou přesnídávku, která byla teplá. Chutnala mu...“ popsala lékařka.
Tomáš Dobruš je táta dvou dospělých dcer. Až do úrazu pracoval jako technik na VŠB – Technické univerzitě Ostrava. V mládí hrál aktivně hokej a sportoval i poté. Několikrát týdně hrál tenis. Jezdil na kole. A právě to se mu stalo osudným. Když jel 18. června 2015 z práce na kole za rodinou na chatu, srazila ho nepozorná řidička auta.
Těžce zraněný muž skončil v komatu. Podle mínění některých lékařů je stále v takzvaném vigilním komatu, což je stav hluboké poruchy vědomí, při němž pacient působí dojmem, že se probral, má otevřené oči, žvýká a někdy i polyká podanou potravu, ale není možné s ním navázat kontakt, nechodí...
„Vnímá, jen nemůže reagovat“
To ale odmítá Jana Dobrušová, která si před rokem vzala manžela domů. Stará se o něj s týmem pečovatelů a zdravotníků, které si najímá.
„I když se mnou někteří kolegové nesouhlasí, vím, že můj muž už není ve vigilním komatu. Vnímá, jen nedokáže reagovat. Já se s ním dorozumím. Reaguje mimikou, pohyby i zvuky. Například si sundá brýle, utře ubrouskem ústa,“ líčí žena, která má soukromou zubní ordinaci. Práci ale omezila, když zjistila, že žádné zdravotnické zařízení nenabízí takovou rehabilitační péči, jakou by její muž potřeboval.
„Akutní péče je u nás špičková. Jen operace a hospitalizace manžela stály asi 2,5 milionu. Bohužel kliniky zaměřené na neurorehabilitaci po úrazech mozku chybí,“ říká. Když jí lékaři řekli, že jejímu manželovi už nemají co nabídnout, začala studovat knihy o neurorehabilitaci, vybavila vším potřebným chalupu, kde je víc prostoru i kontakt s přírodou, a vzala manžela právě tam.
„Doma má Tomáš podobnou péči jako na špičkové klinice v Německu a navíc rodinné zázemí, které nutně potřebuje,“ říká Dobrušová, která pro manželovo uzdravení dělá téměř nemožné. „Kam nás to dovede a jak dlouho to vydržím, to sama nevím. Ale existují případy, kdy lidé i po delší době v komatu začali znovu žít.“
