Tento, ale i další filmy pro festivalová promítání vybírá Radana Korená, předsedkyně Asociace českých filmových klubů a ředitelka Letní filmové školy v Uherském Hradišti.
Filmová představení na Colours of Ostrava končí většinou po osmnácté hodině. Proč tak brzy?
Je to hlavně hudební festival a hudebním festivalem i zůstane. My jsme přizváni jen k zajištění filmové části programu, která je doplňkem k hlavnímu programu.
Colours of Ostrava
Jak se vlastně vybírají filmy pro takový festival?
Už několik let máme ucelený koncept, kterým se řídíme. Většina filmů patří do distribuční sítě Asociace filmových klubů, která pořádá i Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Snažíme se prezentovat naše filmové projekty, hlavně Projekt 100, což je přehlídka restaurovaných filmů, hudební dokumenty a podobně.
Které to budou letos?
Nechte zpívat Mišíka, Bratříček Karel nebo dokument o Richardu Müllerovi Nepoznaný.
Jste na Colours už několik let. Kam se za tu dobu posunula filmová sekce?
Podmínky se zlepšují. Prostorově se sice přesouváme do menšího, do sálu Cineport, kde je zhruba sto míst, ale je tam kvalitnější vybavení.
Sto míst, to asi bude hodně lidí smutných, že se do sálu nedostali.
To asi bude, ale my zde fungujeme hlavně jako pozvánka na LFŠ, kde ty filmy může vidět každý.
Ne každý ale má čas jet do Uherského Hradiště.
My jsme si dělali průzkum a zjistili jsme, že se naše cílová skupina na filmové škole a lidé, kteří jezdí na Colours, v podstatě shoduje. Jde o stejný typ lidí. To, proč jedou na Colours, je táhne i na LFŠ.
Není to důvod navíc rozšířit filmovou nabídku na Colours?
Ne, my ty lidi chceme dostat na filmovku (směje se). My tam letos máme například poprvé jednorázové vstupy. Ambice nějak výrazně rozšířit filmovou nabídku na Colours zatím nemáme. Navíc dnes není zajištění takového promítání nic jednoduchého.
Na kolik taková filmová sekce pořadatele Colours přijde?
My to pro ně děláme jako barter. Oni zajišťují techniku, my zajišťujeme filmy. Do loňského roku jsme promítali v Gongu, ale to také mělo své nevýhody. Například tam nebyla úplně nejlepší akustika. A to se při sledování některých filmů podepíše na kvalitě. Není to prostor pro kino.
Cineport kvalitní prostor je?
Ano. Je tam digitální technologie.
Takže možné rozšíření filmové sekce naráží i na technické problémy?
Ano. Samozřejmě, že jsou filmy, které můžete promítat – jak se říká – na prostěradlo a neublíží jim to, ale my promítáme filmy, které potřebují určité prostředí, intimitu, vybavené prostory, technické zázemí. Od dobrého zatemnění až po kvalitní techniku.
Už víte, jaký bude zájem? Rezervace jsou rozebrány?
My jsme letos žádné rezervace nedělali, takže jsem trochu zvědavá, jak to dopadne (rozhovor vznikal ve středu, před zahájením festivalu – pozn. red.).
Takže tam ve výsledku může stát před vchodem do kina hodně odmítnutých lidí?
Stát se to může. Pokud tomu tak bude, budeme to muset příští rok vymyslet zase nějak jinak.
Program si vymýšlíte úplně sami, nebo dostáváte od pořadatelů Colours nějaké zadání?
Program, jeho návrh, vždy konzultujeme. A oni třeba přijdou, že by tam něco chtěli. A my se jim snažíme vyhovět.
Letos představíte filmy o Mišíkovi, Krylovi, Müllerovi. Tři dokumenty o českých a slovenských hudebnících. Je to tak každý rok?
O filmy s hudební tematikou, dokumenty, se snažíme každý rok. Letos se poštěstilo, že jsou hned tři dokumenty o našich zpěvácích, dáváme ale i ty o zahraničních.
Bylo tam někdy prázdno?
Ne, vždycky bylo plno.
A přesto jdete do menšího sálu?
Ano. I proto se chceme na podzim s organizátory Colours sejít a zkusit vymyslet nějakou obměnu.
Vy šéfujete Letní filmové škole. Jak se k tomu dostane žena z Kopřivnice?
Já jsem tady v Kopřivnici dlouhá léta provozovala místní kino, založila jsem filmový klub. Ty sdružuje asociace, postupně jsem se dostala do rady asociace a tak nějak to doplynulo až k LFŠ.
Kopřivnické kino funguje?
Funguje. Byť nějakou dobu na tom nebylo nejlépe.
Jak to?
Kino si převzalo zpátky město, vytvořilo příspěvkovou organizaci a šlo to všechno takhle dolů.
Přišli k tomu ti, co tomu rozuměli lépe než vy?
I tak se to dá říct. Najednou se začalo říkat „Propagace ne, plakáty ne, musíme šetřit“... a návštěvnost šla najednou dolů. Stejně tak i u dalších kulturních podniků. Po tři čtvrtě roce se k plakátům vrátili.
Může se kino v Kopřivnici vůbec uživit? Nepřebírají vám diváky multiplexy?
Ty jsou docela daleko, ty nám až tak nevadí. Když jsem tady s kinem začínala, tak to bylo úžasné. Titanic, Statečné srdce, to kino praskalo ve švech. To trvalo do roku 2003. To byla zlatá éra kopřivnického kina. Pak to začalo klesat.
To přišly právě ty multiplexy.
Ty nám opravdu tak nevadily. Problém byl v tom, že se filmy začaly stahovat.
Takže kina skončí?
Ne, lidé se pomalu do kin vracejí, na české filmy i na zahraniční novinky. Občas někdo nepřijde, tak se nehraje, ale zlepšuje se to.
