Co vás přimělo vydat se na svatojakubskou pouť?
O pouti jsem měl povědomí už z dřívějška, ale před dvěma lety jsem zhlédl pár dokumentů a ty mě velmi zaujaly. S blížící se čtyřicítkou jsem trochu bilancoval a chtěl jsem nějakou změnu, impulz ve svém životě. Navíc otec přišel s tím, že by do Santiaga šel také.
Vyrazili jste společně?
Šel jsem s ním jen prvních pár dní, protože jsem tehdy v práci nedostal dostatečné volno. On se ale stejně zranil a po osmi dnech skončil. Dalo mi to ale velkou zkušenost pro vlastní cestu, kterou jsem absolvoval o rok později.
Jakou?
Cesta do Santiaga se dá zvládnout i bez většího fyzického tréninku. Vždyť já do té doby chodíval stejně jako spousta Čechů jen občas po horách, po Beskydech. Ale jako netrénovaný člověk nesmíte přepálit začátek. To se nám tehdy s otcem stalo, kdy měl naplánováno, že denně ujde 40 kilometrů. Záhy jsme zjistili, že se to nedá.
Takže když jste na cestu do Santiaga vyšel loni v srpnu sám, už jste si lépe rozložil síly?
Přesně tak, před cestou jsem zadal do internetového mapového portálu tradiční turistickou trasu Karviná–Santiago (směje se) a vyšlo mi to na nějakých 2 800 kilometrů. Cestu jsem si rozplánoval na čtyři měsíce a ze začátku jsem si přikázal ujít maximálně 25 kilometrů denně. Tělo si pak postupně zvykalo a za polovinou, především na rovinatých francouzských trasách, už nebyl problém ujít i těch 40 kilometrů.
V práci už vám vyšli vstříc?
Ta pouť pro mě byla takový očistný rituál, chtěl jsem začít něco nového. Takže v práci jsem dal výpověď, počkal jsem na narozeniny manželky a další den vyrazil.
Jak už jste v žertu zmínil, absolvoval jste „tradiční“ trasu Karviná–Santiago. Kudy přesněji vedla?
Vyšel jsem směrem na Havířov, Ostravu, pak pokračoval na Mikulov a pak už mířil k hranicím. Do Španělska jsem došel přes Rakousko, Německo, Švýcarsko a Francii. Oproti mapám se mi cesta ve skutečnosti natáhla na 3 158 kilometrů, ušel jsem ji za 116 dní.
Jaké trasy jste volil?
Snažil jsem se využívat oficiálních svatojakubských tras. Jejich síť je logicky nejhustší ve Španělsku, ale rozvíjí se prakticky po celé Evropě, včetně Rakouska a Česka. Stav tras je různorodý. Chvíli jdete po asfaltu, pak zase polňačkami a ve Španělsku, kde jsem byl v listopadu a pršelo tam čtyři i pět dní v týdnu, jsem se občas spíše brodil potoky vody.
To mě přivádí k otázce, jak se správně vybavit na cestu. Bez čeho se člověk neobejde?
Jak říkal i cestovatel Ladislav Zibura, pro dnešního poutníka je klíčové mít u sebe kreditní kartu a mobilní telefon, kde jsem měl nahrané mapové podklady. Neobešel bych se ani bez spacáku a samozřejmě nějakého náhradního oblečení. Jinak zjistíte, že další věci jsou zbytné a každý kilogram navíc, který nenesete na zádech, je strašně cítit. Platí takové pravidlo, že byste měl nést maximálně váhu deseti procent vaší tělesné hmotnosti.
Nejznámějším symbolem poutě je mušle hřebenatky. Ale dohledal jsem také, že k dalším patří klobouk se širokou krempou, nádoba na vodu z tykve, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve. Splňoval jste vizuálně tuto představu poutníka?
Mušli jsem měl, pláštěnku jsem si pořídil až v Německu a holí mi byly klacky, které jsem vždy našel někde na cestě. Ale příště už bych si hůl vzal, je praktická, pomáhá nejen při chůzi, ale i jako ochrana před volně se potulujícími psy.
Potkával jste po cestě hodně poutníků?
Do poloviny Francie jsem prakticky nikoho nepotkal, bylo to dáno tím, že jsem šel na podzim a nejvíce lidí do Santiaga putuje přes léto. Já ale nemám rád chození v horku. Dokonce byly dny, kdy jsem byl v ubytovně pro 40 lidí sám. Nejvíce poutníků jsem potkal dva tři dny před Santiagem, kdy se sbíhaly trasy.
Zmínil jste síť ubytoven. Ty jsou nedílnou součástí tras svatojakubské cesty, využíval jste je pravidelně?
Bez nich to nejde. V Česku, Rakousku nebo Německu jsem ještě měl s sebou stan, protože tamní kempy vyšly levně a byly na dobré úrovni. V Německu stála noc 10 až 15 eur. Později už jsem ale ubytovny využíval pravidelně.
Jak vypadají?
Trochu jako na vojně. Jsou to velké místnosti pro desítky lidí, kde jsou poschoďové postele kovové konstrukce, dostanete papírovou ochranu místo prostěradla a využijete v nich svůj spacák.
Na kolik vás vlastně čtyřměsíční pouť vyšla?
Zhruba na sto tisíc. Určitě se to dalo stlačit, na cestě jsem například potkal dvojici mladých Němců, kteří nakupovali v tamních supermarketech a vařili levná jídla. Já jsem to ale nechtěl mít úplně low cost a ta místa si užít, poznat tamní lidi, jejich gastronomii a podobně.
Vyhovovalo vám jít samotnému, nebo byste raději cestu absolvoval s někým blízkým?
Spíš preferuji variantu jít sám. S lidmi se po cestě potkáte, mohou vás inspirovat, předat vám zkušenosti, můžete s nimi i část pouti absolvovat, ale pak se zase oddělíte. Nejste na nikoho vázán a můžete být jen se svými myšlenkami.
Kdy jste pouť dokončil?
Do Santiaga jsem dorazil 2. prosince. Tedy dost po sezoně, i tak jsem v něm ale narazil na řadu poutníků.
Co jste pak podnikal v „cílové stanici“?
S kredenciálem (oficiální papírový průkaz, do kterého sbírá poutník během cesty razítka – pozn. autora) jdete do diecézní kanceláře a tam mají vyvolávací systém jako v bance. Vystaví vám potvrzení, takový diplom, a vyplníte dotazník. Měl jsem smůlu, že hlavní cíl, katedrála s hrobem svatého Jakuba Staršího, byla právě v rekonstrukci, a tak si ji moc nešlo prohlédnout zevnitř. Zůstal jsem v Santiagu tři dny, potkal se s dalšími poutníky a pak jsem se vydal na dlouhou cestu vlakem a autobusem domů. Nerad totiž létám.
Byla pro vás tedy větším zážitkem samotná cesta, nebo dosažený cíl?
Santiago je místo s atmosférou. Ale i s dalšími jsme se shodli, že tady platí, že cesta je cíl.
