Stát se golfistou chce spoustu peněz a ještě více času. Těch hodin, co člověk stráví na cvičném odpališti, než se vůbec dostane na hřiště a zahraje si celou jamku, neřku-li všech osmnáct... V zajetí téhle zaběhnuté představy jsem donedávna žil taky.
Ale sám jsem se přesvědčil, že to jde i jinak - rychleji a levněji díky takzvanému Golfovému pasu.
Na nový způsob výuky golfu ovšem nepřišel nikdo z českých odborníků, natož já, golfový laik a veskrze teoretik, který hraje nejčastěji v představách při sledování golfových přenosů.
"Podnět přišel z Nizozemska, kde odborné průzkumy ukázaly, že jednou z hlavních bariér vstupu nových zájemců do golfového prostředí je obava z náročnosti úvodních tréninků, složitosti pravidel a obtížnosti získání základního handicapu," vysvětloval ředitel Golf & Ski Resortu Ostravice Daniel Kollár.
Právě tam letos projekt Golfového pasu vyzkoušeli. "Ovšem náročnost při získávání nového Golfového pasu, který začínající hráče postupně přivede k tomuto technickému sportu, u nás zůstává. Ale obávaný dril se pod vedením trenérů mění v zábavu," ujišťoval Kollár.
Já když poprvé viděl svého trenéra, říkal jsem si: Šmarjápano, co je tohle za kloučka? Vždyť ten se musí pod bagem plným všech těch holí zlomit...
Ale pletl jsem se. George Thorp, Angličan z Yorku, je ve svých dvaceti letech skvělým hráčem i trenérem. "Nápršah dobrý," slyším jeho pochvalu ještě teď.
Úvod první seznamovací lekce jsme odbyli docela rychle. Golfové základy znám, hole jakžtakž rozliším, vím, která se na co používá. Takže žádný driving range, tedy cvičné odpaliště, hurá na hřiště. Vlastně ne rovnou na hřiště, nejprve na cvičný green kvůli nácviku patování. Ostatně tak to dělá i světová jednička Tiger Woods - před každou hrou si dá chvíli na cvičném greenu, pak chvíli na odpališti, vrátí se na cvičný green a až pak zamíří na hřiště.
Poprvé na hřišti
Takže jsme na cvičném greenu. A George vysvětluje základní postoj a držení hole při patování. "Hm, není to tak složité," říkám si. Ale se svými bezmála dvěma metry musím vypadat u té krátké hole zvané putter komicky. Pokrčit kolena, vystrčit zadek, narovnat záda, nohy rozkročit na šíři ramen, zpevnit ruce, míček poslat směrem k jamce pohybem celého trupu, ne jen rukou... Je toho dost, ale daří se mi a baví mě to.
Ovšem daří se mi jen do doby, než George zavelí, že si dáme malou soutěž. Na cvičném greenu je nás víc a máme spolu soutěžit. Když se nikdo nedívá, míří míček tam, kam má. Pod dozorem spoluhráčů a kouče nervozita stoupá, potím se a zahrát to, co chci, se nedaří. Ale končím těsně druhý, takže zase tak zlé to nebylo.
Při druhé lekci jsme pokročili, dostali jsme se dál od jamky - zkoušeli jsme údery zvané chip a pitch. S přispěním George se to nezdálo být takovou vědou, naopak takový "pitching" přes bunker - tedy písečnou překážku - byl adrenalinovým dobrodružstvím, které se s každým přesnějším úderem stávalo zábavnějším.
I milimetry hrají roli
Podpořeni mírným sebevědomím z krátké hry jsme v další lekci nakráčeli na cvičné odpaliště. Jelikož jsem už na něm v minulosti dvakrát byl, tušil jsem, že to bude zase propadák. Trefit onen zpropadeně malý míček tou titěrnou holí v plném švihu bude problém.
Strach byl ale zbytečný. Pár nejistých prošvihů sice bylo, ale častěji jsem míček zasáhl, a on dokonce létal přibližně i tím směrem, kterým jsem chtěl!
Znovu se ale dostavil stejný pocit jako při soutěži v patování. Když se za mě postavil George, aby si prohlédl můj nápřah, techniku úderu, místo míčku odlétaly jen kusy hlíny. "Sorry, my fault," omlouval se trenér s úsměvem za to, že ví o tom, že mě znervózňuje. Ale rady měl užitečné.
Třeba si všiml, že hůl držím úplně na konci, a poradil mi, abych úchop posunul o centimetr níže, že prý budu mít lepší kontrolu nad holí i kontaktem s míčkem. "Tsss, centimetr sem, centimetr tam. To ti tak baštím, že to hraje nějakou roli," pomyslel jsem si.
A abych si svou teorii ověřil, uchopil jsem hůl o těch pár milimetrů níže. Kupodivu míček začal létat přesněji a přesněji k ukazateli stometrové vzdálenosti, na nějž jsme měli mířit. Nerad jsem musel uznat, že holt i milimetry v rozdílu úchopu hole hrají v golfu velkou roli.
V elektronické tužce
A co teprve když George přišel s tabletem, obrátil ho na mě a řekl, abych předvedl pár švihů. Rázem jsem si připadal jako profesionál, na kterého před úderem míří zraky tisíců diváků a desítek kamer a fotoaparátů. Ovšem já na rozdíl od profíka, který předvede jistý úder, jsem zase většinou ryl hlínu.
George Thorp si mě poté pozval k sobě a nejprve pustil na půlce displeje záznam hráče s ideální technikou. Vzápětí na druhé polovině displeje pustil zpomaleně záznam mého nejpovedenějšího pokusu.
"Postoj a nápršah dobrý," začal George hodnotit česky a vzápětí přešel do rodné angličtiny. "Vidíš, první fáze švihu taky dobrá, jenže pak už bys měl mít ruce tak a hůl by měla být v této poloze," čmáral prstem po displeji jako elektronickou tužkou.
Byl hodně shovívavý. Když jsem se viděl na tom počmáraném videu, na němž mi trenér ukázal všechny mé chyby, připadal jsem si spíše jako karikatura golfového hráče. Ale budiž, přece nikdo není dokonalý (až na toho hráče z ukázkového videa), od golfu mě to neodradilo. Po nácviku patování, krátké hry kolem jamkoviště a lekce na cvičném odpališti nás George vzal na regulérní hřiště a pro začátek vybral jednodušší jamku.
Má premiérová jamka tedy byla v Ostravici jamka číslo 17 s normou tři údery. První míček jsem sice utopil ve vodní překážce v půlce jamky, ale celkově jsem ji odehrál na pět úderů. Slušné. Teď už se jen musím domluvit s šéfem, abych měl na golf více času.
