Není divu, že jedno a půl století vlády Tovaryšstva Ježíšova nad Novým Jičínem je ve městě obecně vnímáno jako období poroby.
„Chceme lidem přiblížit období, kdy v letech 1624 až 1773 bylo město pod správou olomoucké jezuitské koleje. Novojičínské panství tehdy sloužilo jako hospodářská základna pro hmotné zabezpečení konviktu a jeho studentů,“ říká v rozhovoru kurátor výstavy a ředitel Muzea Novojičínska Zdeněk Orlita.
Jezuitům připadl Nový Jičín v roce 1624. Souvisí začátek jejich správy s dobou pobělohorskou a s obdobím rekatolizace?
Souvisí. Nový Jičín jako protestantské město stálo na straně českých stavů, kteří se defenestrací v roce 1618 postavili proti rostoucí císařské moci a postupující centralizaci i rekatolizaci za čerstvě nastoupivšího Ferdinanda II. Po porážce na Bílé hoře byl Nový Jičín v rámci konfiskací převeden pod správu otců jezuitské koleje. Na výstavě chceme ukázat, jak se tím změnil život novojičínských měšťanů, do té doby převážně praktikujících nekatolíků, ať už členů jednoty bratrské, luteránů nebo utrakvistů.
Jaké byly reakce místních lidí po příchodu jezuitů?
S prameny, které máme pro toto rané období, je to poměrně obtížné, protože z doby třicetileté války se jich mnoho nedochovalo, a pokud ano, tak pocházejí z prostředí jezuitského řádu. A v tomto případě je nutné s nimi postupovat opatrně, protože podobně jako u jiných řádů i zde je snaha heroizovat vlastní činy a podat je v co nejlepším světle. Máme záznamy, které pocházejí z pera několika jezuitských misionářů, a v jejich podání přijímali lidé změny nadšeně.
A ze strany místních to bylo jak?
O tom, jak to bylo z opačné strany, jak lidé reagovali na nově nastoupivší změny, především ve svobodě náboženství, se můžeme analogicky dočíst v okolních městech, jako je třeba Fulnek, který měl podobnou protestantskou minulost. A víme, že podzemní církev tam setrvávala až do konce 17. století, kdy odtamtud desítky rodin odešly bez povolení vrchnosti do Ochranova v Sasku, kde vznikla obnovená jednota bratrská, tedy takzvaní Moravští bratři.
Z té doby ale existují i záznamy o soudním sporu mezi novojičínskými měšťany a jezuity…
Město svým přechodem mezi poddanská města ztratilo celou řadu práv, což se dotklo privilegovaných měšťanských vrstev, převážně majitelů právovárečných šenkovních domů či významnějších cechmistrů, kteří tvořili městskou radu. Kvůli tomu vedli zástupci města s jezuitským řádem coby patrimoniální vrchností soudní při. Skončila až v roce 1641 v neprospěch města.
Jak vlastně rekatolizace Nového Jičína v režii jezuitů vypadala?
V Novém Jičíně byla snaha o důslednou rekatolizaci dost patrná. I kvůli tomu, že jezuité tehdy patřili mezi favorizované řády, měli jít příkladem všem ostatním a sami věděli, že jsou takhle vnímáni. Jedním z kroků, kterému se na výstavě věnujeme blíže, bylo založení náboženského Bratrstva Nejsvětější Trojice, což byla jedna z forem, jak se snažil jezuitský řád komunikovat s místní měšťanskou elitou, od které si sliboval, že až se z nich stanou poslušní katolíci, budou mít pozitivní vliv i na ostatní měšťany, cechmistry a další vrstvy společnosti.
Jezuité ale zároveň byli i správci panství. Jak vypadalo spojení duchovní a světské moci?
Jedním z cílů výstavy je připomenout pocit ambivalence, který zažívali obyvatelé města. Jezuitští správci totiž v jednu chvíli stáli na kazatelně, vedli procesí, vystupovali jako zbožní lidé, kteří sem přišli kázat katolickou víru, na druhé straně dosazovali členy městské rady a rozhodovali o důležitých hospodářských záležitostech. A také byli poslední instancí, která rozhodovala o trestech pro místní poddané.
Která místa jsou v Novém Jičíně a okolí s působením jezuitů spjata nejvíce?
Je to samozřejmě farní kostel, ve kterém působili, kostel Nejsvětější Trojice a štramberský vrch Kotouč, kde už ale žádné památky nezbyly, byly zbourány. Jezuité zde zavedli flagelantská procesí kajícníků, kteří se na Velký pátek bičovali nebo táhli těžký kříž podél křížové cesty až na vrchol hory.
Proč zrovna vrch Kotouč?
Jezuité využili polohy kopce, což souvisí se snahou v době pobělohorské vidět v místní krajině krajinu biblickou. Ve 40. letech 17. století se celý vrch symbolicky změnil na horu Olivetskou. A v duchu teatrální barokní tradice zde jezuité každý rok na Velký pátek pořádali smuteční procesí flagelantů, jejichž režii měli dobře zpracovanou z královských měst, ve kterých působili. Ve flagelantských průvodech byli členové místního Bratrstva Nejsvětější Trojice či studenti olomoucké koleje, z nichž mnozí byli syny zdejších měšťanských rodin. Zastávky procesí odpovídaly počtu zastavení křížové cesty a končilo u jednoho z kostelů na vrcholu Kotouče, kde se konala bohoslužba.
Dá se to chápat tak, že pouť v roli flagelanta měla být osobním prožitkem Kristova utrpení?
Je to velké téma barokní zbožnosti. Jedná se o dědictví středověku, kdy se jezuité a spolu s nimi i kapucíni snažili převzít myšlenku dobrovolného utrpení a sebeumrtvování jako fyzické podoby následování Kristova utrpení. Jedním ze způsobů byla smuteční procesí o Velkém pátku, která jezuité poprvé provozovali někdy koncem 16. století a poté stále častěji v době pobělohorské. Nový Jičín je jedním z mála míst mimo prostor královských měst, kde se takové věci také konaly. Je evidentní, že fenomén hory Olivetské, tedy štramberského Kotouče, jezuity přitahoval a vnímali jej jako jednu z možností, jak touto teatrální formou oslovit městské i vesnické obyvatelstvo.
Jak lidé takové krvavé flagelantské průvody vnímali?
Na to je velmi těžké odpovědět. I v takové Praze, kde tato forma pobožností probíhala pravidelně už v době předbělohorské, je záznamů velmi málo. Třeba Adam mladší z Valdštejna je zmiňuje ve svém deníku, ale pouze ve stylu: „Otevřel jsem okno a viděl jsem procházející procesí flagelantů.“ Chybí tam ale jakékoliv další hodnocení nebo nějaké emoce, které by se k tomu vztahovaly. Takové zmínky se podařilo nalézt až pro pozdější období, tedy čtyřicátá léta osmnáctého století, kdy tento druh pobožnosti pro celou Moravu definitivně končí. Tehdy totiž olomoucký biskup Ferdinand Julius Troyer zavítal do Brna, kde několik jezuitských bratrstev, která flagelantství provozovala, defilovalo po dnešním náměstí Svobody. Tím, co viděl, byl natolik otřesen, že tato procesí s okamžitou platností v celé diecézi zrušil.
Účast v těchto průvodech byla čistě dobrovolná?
Samozřejmě. Co máme doloženo z pramenů, jsou stížnosti rodičů. Do flagelantských bratrstev často vstupovali dospívající chlapci, studenti koleje, někdy i mladší, okolo deseti let, a jejich rodiče často nesouhlasili, aby jejich děti byly zařazovány do těchto procesí. Lidí v procesích byly desítky, část z toho tvořili dospělí muži, kteří tu bolest vnímali trochu jinak, ale u těch mladších rodiče nechtěli, aby něco takového podstupovali.
S celým tímto obdobím se pojí termín barokní zbožnost. Co si pod ním představit?
Jde o moderní termín, kterým dnes definujeme způsob, jak se tehdy kolektivně prožívalo náboženství. Český historik Zdeněk Kalista o tom obecně říká, že to byla snaha dotknout se Boha skrze tento svět. Šlo o přiblížení novozákonních biblických událostí skrze tehdejší možnosti. Zmíněná procesí tak byla jakousi inscenací pašijí. Cílem bylo pohnout jak ty, kteří se procesí zúčastnili, tak i přihlížející. Šlo vlastně o to, jak nejdůmyslněji vštípit lidem obrozený katolický názor, který vzešel z tridentského koncilu v polovině 16. století.
Pro místní obyvatele, kteří se do té doby klonili ke spíše strohému protestantství, to musela být velká změna.
Ano, lidé zde po mnoho generací prožívali náboženství v rovině, kdy útok na smysly nebyl tak silný, to se týká jak členů jednoty bratrské, luteránů i utrakvistů. Ti všichni měli svůj náboženský výraz postavený v úplně jiné rovině, než nabízel barokní katolicismus, který byl hodně smyslový. Útočil nejen na zrak, ale i dalšími vjemy a také na emoce, na prožívání víry. Minimálně pro první generace to bylo tedy něco velmi jiného.
Jak dlouho trvalo, než se podařilo rekatolizaci na Novojičínsku dokončit?
Obecně se už v druhé polovině 17. století považovalo město za katolické. Ale určitě se i zde dělo něco podobného jako ve Fulneku. Například i z blízkého kunínského panství emigrovalo koncem 17. století několik desítek českobratrských rodin. Takže jedna rovina je oficiální, která probíhala v rovině běžné farní liturgie, na něž ta rodina třeba pravidelně docházela. Ale to, že potom otec doma vzdělával děti sám a vedl je třeba k českobratrskému názoru, to už je věc jiná.
