Jak vás napadlo vyjet pomáhat do tornádem poničených vesnic?
Radim Sosna: Když jsem viděl v televizi, co se tam stalo, tak mě napadlo, že tam budou potřebovat každou ruku. Že mám čas, a tak proč nevyrazit pomáhat.
Roman Filák: U mě to bylo podobné. Napsal jsem to na Facebook, to samé vlastně udělal Radim. Chvilku jsme čekali, jestli se někdo nepřidá, nakonec jsme se dohodli sami, naložili nějaký materiál a vyrazili.
Kolik lidí se na vaši výzvu vyrazit pomáhat přihlásilo?
Filák: Moc ne. Spíše nás odrazovali. Všichni jen psali, ať tam nejezdíme, že v televizi říkali, že tam nikdo nemá jezdit.
Takové informace tehdy skutečně byly. Jaké to pak bylo na místě?
Sosna: Na začátku, když byl ten největší chaos, všude všechno rozházené, válely se tam třeba i osobní věci, to mělo nějaký smysl, ale když se to uklidnilo, bylo tam hodně práce pro všechny.
Vy jste nepřijeli jen pomáhat, přivezli jste i materiál.
Filák: Já jsem pracoval dlouhé roky jako důlní záchranář, takže jsem oslovil své bývalé kolegy, že jedu pomáhat, jestli má někdo zájem přispět, že budu rád. Kluci poskládali peníze, nakoupili hřebíky, plachty, kladiva, rukavice. To všechno jsem naložil, i s kolečky a motorovou pilou, které jsem přihodil, a vyjel jsem.
Kolik té pomoci bylo?
Filák: To netuším, ale když jsme se s Radimem potkali na dálnici, tak moje auto sedělo hodně nízko. Jel jsem maximálně 110.
OBRAZEM: Hrdinové všedního dne. Dobrovolníci z celé země pomáhají na Moravě |
Jak vypadala organizace po příjezdu?
Sosna: Byli jsme telefonicky domluvení s tamním krizovým štábem. Když jsme přijeli, poslali nás hned do fronty aut, která čekala na vyložení nákladu. Vyložili jsme, a pak jsme se ptali, co dál.
Filák: Pak jsme se šli zeptat, kam nás pošlou. Nevěděli. Ale řekli, ať si něco najdeme. My jsme s sebou měli vybavení, motorové pily, já jsem si vzal i lezecké popruhy, kdyby bylo potřeba. Tak jsme vyrazili sami. Skončili jsme v Moravské Nové Vsi, kde nás hned navedli a už jsme byli zapřažení.
Práce bylo zřejmě hodně, že?
Filák: Bylo. Všude bylo hodně sutin, plechy, sklo. Na střechách byly zbytky tašek, ty jsme taky sundávali. V jedné střeše dokonce přistála něčí cizí pergola. A tak jsme ten první den dělali až do večera.
Jak dlouho jste tam vlastně vydrželi?
Sosna: Byli jsme tam celkem tři dny. Mohli bychom být i déle, práce tam je pořád dost, ale měli jsme i povinnosti jinde.
Vy jste oba skončili na šachtě letos?
Sosna: Končil jsem při únorovém propouštění, když se uzavíral důl ČSA. Ale pracoval jsem v OKD jako důlní technik, takže jsem těch šachet za ty roky poznal podstatně více.
Filák: Končil jsem v březnu, neprošel jsem zdravotní prohlídkou. Na šachtě jsem pracoval od vyučení v roce 1989. Začínal jsem na Lazech, po výbuchu na Dole ČSM jsem přešel tam a pracoval jsem na sanaci po výbuchu. Pak jsem měl úraz, střelil mi sval na noze, k tomu se přidaly další komplikace.
Teď máte práci, nebo si ještě užíváte volna?
Sosna: Dostal jsem odstupné, takže se teď rozhlížím, co dál.
Filák: Já mám kvůli pracovnímu úrazu rentu.
Ptám se na to proto, že všichni říkají, jak hledají zaměstnance, takže mě zajímá, jaký je zájem o propuštěné horníky.
Sosna: Nějaký zájem je, ale ještě chci využít léta a dodělat nějaké věci doma, dokud je čas.
Filák: Já teď hlavně chodím po lékařích. Mezitím mi totiž ještě našli rakovinu, takže se léčím. Ale snad to odhalili včas, přišlo se na to díky tomu úrazu. Primář říkal, že kdyby se na to nepřišlo včas, bylo by to horší.
Byl rozdíl mezi tím, jak jste to, co se dělo na místě, vnímali vy a jak o tom informovala média?
Filák: Novináři se tam objevili občas navečer, když polevila ta největší vedra.
Sosna: Naživo to je úplně jiné, než jak to vidíte v televizi. To, co člověk vidí, co se baví s usedlíky, jak slyší ty jejich osudy, to jsou strašné věci.
Filák: Na druhou stranu bylo pěkné seznamovat se s lidmi, kteří se sebrali a jeli třeba ze severních Čech. Přijeli jeepem, přivezli elektrocentrálu a pomáhali.
Sosna: V roce 1997 jsem byl pomáhat v Zátoru, který byl tehdy zatopený, tohle bylo horší.
