Občas zaznamenávám kritické ohlasy lidí na péči v Nemocnici s poliklinikou v Karviné-Ráji. Může nemocnici takové ocenění pomoci?
Je to samozřejmě fajn. Vnímám to jako pochvalu a ta každého potěší. Nicméně jsme se dívali na ohlasy na sociální síti a i tam se našly různé pohledy a názory lidí. Je to vždy dost subjektivní, ale že jsme z toho celkově vyšli jako dětská pohotovost velmi dobře, to nás samozřejmě těší.
Osobně jste v krajské nemocnici od roku 2000. Vašimi pacienty jsou děti. Je s nimi práce složitější než s dospělými?
Je to těžší, hlavně co se týká určení diagnózy. I proto mě pediatrie vždy lákala. Dospělý vám přesně řekne, co ho bolí, kde ho to bolí a k té diagnóze vás nějak dovede. U dítěte musíte pečlivě sledovat, jak se chová, jak reaguje na různé typy vyšetření. Také musíte věřit rodičům, kteří vám řeknou, co mu je. O to je to pro mě zajímavější, i když složitější.
Jak se děti chovají ve srovnání s dospělými pacienty?
Tvrdím, že děti jsou odrazem svých rodičů. Jakou výchovou prochází dítě doma, tak se totiž potom chová i navenek a v ordinaci to pak jde rychle poznat. Když je ta máma rozumná, chytne své dítě za ruku a řekne mu „to zvládneme“. To se pracuje hned jinak, než když vás nenechá dítěti ani píchnout injekci se slovy: Neboj se, já ti nenechám ublížit. To nás pak v očích dítěte automaticky staví do role těch zlých, ačkoliv se ta léčba třeba v tu chvíli bez toho píchance neobejde.
Jaké případy na dětské pohotovosti například řešíte?
Různé. Chodí k nám například rodiče s malými dětmi, které dostanou náhle vysokou horečku a rodiče o ně mají obavu. Občas řešíme také úrazy dětí, ale to má primárně na starost chirurgická ambulance. Ale také řešíme případy, o kterých si myslím, že tam nepatří. Typově třeba dítě, které tři týdny kašle a teď kašle víc. Nebo přijdou rodiče s tím, že jejich ratolest má týden nějaký pupínek na ruce a teď je svědí. Nebo že je dítě opruzené a nemají mastičku. Taky už jsme tu měli děti s klíštětem.
Co tedy v takovém případě uděláte, vytáhnete jim ho?
Klíště vytáhneme, oni zaplatí devadesát korun za pohotovost a jdou domů.
Čím to je? Jsou dnešní rodiče až příliš opatrní na své děti?
Někdy tomu tak opravdu je. Pak jsou ale i takoví rodiče, kteří přijdou na pohotovost proto, že se jim třeba ráno nechce sedět na středisku, kde je nějaký pořadník a zdrží se déle. Občas mám pocit, že prostě mají pohodlnější přijít sem, byť by to ošetření počkalo do rána. Jsou to věci, které by měli řešit se svým obvodním lékařem, ten má v kartě vše zapsáno. Dělá preventivní prohlídky, očkování a onoho Pepíčka i jeho maminku zná lépe než my.
Ale zlí na rodiče asi ani v takových banálních případech nebýváte, když vás nyní ocenili...
Snažíme se primárně chovat vždy slušně. Pokud rodiče se mnou jednají taky slušně, tak si myslím, že problém nemají. Nemám ale ráda takové arogantní rodiče, kteří přijdou a hned na vás útočí, protože jsou naštvaní, že je jejich dítě nemocné. Rodiče často mají také něco načteno z internetu a pak třeba vytrvale tvrdí, že jejich dítě má angínu, i když já ji tam nevidím. Vysvětlím jim, že není potřeba dávat antibiotika, oni je vyžadují, a to se potom dostáváme trochu do křížku.
Kolik případů na pohotovosti denně řešíte a ve kterých dnech míváte nejvíce práce?
Nejvíce práce máme v pondělky a pátky. Jinak ve všední dny ošetříme zhruba pět až sedm dětí.
