Skanderovi, dlouhodobě se věnujícímu navrhování akčních scén či jejich následnému dotváření, při práci pomáhá i vlastní představivost. „Myslím si, že právě díky ní jsem ve Spojených státech jedním z nejlepších ve svém oboru,“ tvrdí.
Vaše tvorba je stoprocentně založena na práci s počítačem. Jsou ale případy, kdy si pro lepší představivost některé scény vyzkoušíte i na vlastní kůži?
Ne že bych si dovolil realizovat sám nebezpečné akční postoje, ale mnohdy stačí drobnosti, které vám i tak hodně pomůžou. Některé věci si představím na základě gest rukou, pak už o nich mohu dále přemýšlet. Jak pohnout hlavou, kam dát to které křídlo, jak obrátit celé tělo.
Dostanete se tak třeba i do mysli svých postav?
Ano, to se mi stává často. Dokonce se do nich někdy vžiju natolik, že jejich emoce prožívám velmi intenzivně, až u toho slzím. Třeba u snímku Transformers se mi stalo, že jsem slzel u scény, kdy jednu z postav probodnou mečem.
Nemáte z toho pak divoké sny?
Jistě, když se s postavami intenzivně sžiju, tak se mi o nich i zdá, nedávno jsem například pracoval na scénách se psy. Pak se mi neustále zdálo, jak jsme spolu běhali.
Vy se specializujete na takzvanou previzualizaci scén. V čem je tato profese důležitá?
Ve výsledku díky previzualizaci, zkráceně previsu, šetříme svým zadavatelům drahé peníze. Ty by promarnili, kdybychom jim ještě před realizací scén neukázali, jak bude vše vypadat.
Jak to pak funguje dál?
Uděláme previs a přichází zkušební fáze, kdy se na tyto scény nejprve dívá režisér s rodinou nebo svými blízkými spolupracovníky. Tady se rozhoduje, zda nabídnuté scény ve filmu zůstanou, nebo doznají dalších změn. Záleží na typu režiséra, se kterým spolupracujeme, zda přesně ví, co chce, nebo si nechá poradit.
Nedávno jste spolupracoval se Stevenem Spielbergem. Jaké to bylo v jeho případě?
Například Steven Spielberg mi neustále posílal připomínky, jak by si ty záběry představoval. Komunikace s ním probíhala ale jenom na dálku, prostřednictvím videí. Nebylo mu vidět do tváře, protože jste se dívali jeho očima a on máchal rukama nad papíry. Bylo vidět, že pracuje pokaždé na jiném místě, třeba poslal záběry ze své soukromé jachty.
Jak je to s možností uplatnění vlastní kreativity? Kde je hranice, co si ještě můžete dovolit, a co už ne?
Nejprve udělám verzi odpovídající režisérově přesné představě, když se rozhodnu připojit svůj element, tak je to v případě, kdy jsem si hodně jistý, že se to bude líbit. Například obyčejnou trajektorii letu ozvláštním o piruetu tak, aby let vypadal efektněji. Obohatím tím zakázku o další stupeň, zároveň chci, aby se to režisérovi co nejvíce zalíbilo, protože svou práci tímto prodávám. Někdy nabídnu alternativní verzi.
To se stalo třeba kdy?
To bylo příznačné pro novou verzi Mumie, kde se jednalo o záběr s pavoukem. Objekt byl nejprve strašně malý, takže se s ním nedalo moc efektivně pracovat, ale tvůrci trvali na tom, že pavouk musí být malý. Pak jsem se rozhodl, že jim ukážu jeden záběr, kdy pozměním jeho velikost, vyleze z kanálu a je snímán dlouhou čočkou, takže je vidět přes celý záběr. Prostě pavouk monstrum, který děsí už jen tím, jak zvedne nohy. Výsledek byl mnohem působivější a tvůrci Mumie jej hned zařadili do výsledné podoby filmu.
Jaké jsou jinak reakce tvůrců?
Různé, třeba Spielberg jednou řekl, že se mu můj záběr líbil. Dozvěděl jsem se to tak, že mi to přišel říct můj nadřízený. Jindy jsem pracoval s režiséry, kteří za mnou postávali a reagovali bezprostředně.
V případě Stevena Spielberga se jednalo o scény z připravovaného filmu Ready Player One: Hra začíná, který se do kin dostane koncem března. O jaké záběry se konkrétně jednalo?
Nemohu být kvůli smlouvě příliš konkrétní, ale jednalo se o scénu s letem dronů. Tady jsem nabídl jedno vylepšení a od té chvíle mi začali říkat Mr. Dron, s tím, že mi zadávali jen scény s drony. Byla to práce pro skvělou společnost Digital Domain. Na základě toho mi nabídli práci na jednom z nejočekávanějších filmů letošní sezony, Černém panterovi (film je zatím znám pod originálním názvem Black Panther – pozn. aut.).
Spolupracujete s dominantními studii trikové scény, jako Digital Domain a Moving Picture Company. Jak dlouho myslíte, že se této práci budete věnovat?
Tak sedm až deset let. Šetřím, v USA je velmi draho, možná bych si mohl otevřít vlastní studio a dělat supervisora. A rád bych usiloval o pozici druhého režiséra. Znám konkrétního člověka, který se třeba jako druhý režisér – second unit director – účastnil natáčení filmu Star Trek. To už je pak práce o něčem jiném. Od letošního roku bych měl začít přednášet o animaci na škole Santa Monica College, což je další rozměr mé práce a určitá otevřená dvířka. Vím o tom, že známí animátoři jezdí přednášet i na české školy, třeba do Liberce. Já si zatím vyzkoušel přednášky pro školy, na nichž jsem studoval v Ostravě, jednou z nich je právě Střední průmyslová škola v Zábřehu.
Miro SkanderaMiroslav Škandera alias Miro Skandera se narodil 23. listopadu 1974 v Ostravě. Po maturitě na střední průmyslové škole stavební v roce 1995 odcestoval do Chicaga, kde se živil na stavbách nebo kosením trávy. Když po návratu v Ostravě nenašel práci, vyrazil do Ameriky podruhé. Vystudoval tam on-line školu Animator Mentor. Testoval videohry a dostal se i ke 3D animaci. Spolupracoval s hollywoodskými režiséry Michaelem Bayem či Stevenem Spielbergem nebo se světovými studii jako Pixomondo či Bad Robot Productions. Žije a pracuje v Los Angeles. |
Představivost souvisí i s vaším původním vzděláním na stavební škole v Ostravě-Zábřehu?
Ta práce je svým způsobem podobná, stavaři sedí u počítače a kreslí – a já rovněž sedím u počítače a kreslím, výsledek je samozřejmě odlišný, ale princip zůstává zachován.
Máte čas chodit do kina? Na čem jste byl naposledy, co vám utkvělo v paměti?
Get Out, hororová komedie. Ale nevím, jestli by to bylo až tolik srozumitelné českému divákovi, protože je to příběh o černochovi, který chodí s běloškou. Jede za ní a nic netuše zjišťuje, že v její rodině jsou všichni rasisti. Super film, který se mi moc líbil. (Snímek byl uveden v dubnu minulého roku v českých kinech pod názvem Uteč – pozn. aut.).
Máte v sobě i profesionální deformaci, že se na film díváte a už víte, jak by se co dalo vylepšit?
Ano, samozřejmě, když se s přítelkyní díváme doma na filmy, tak zastavuji scény, vracím je zpět a říkám si, jak by se co mohlo pozměnit.
Přítelkyně je s tím smířená? Nevadí jí to?
Kdepak, naopak se na mých úvahách podílí, dokonce začala studovat stejnou školu animovaného filmu jako já. Pro mě je to výhodné, protože mám v letošním roce začít učit, a tak se na hodiny mohu mnohem lépe připravit, když jí budu dávat lekce doma.
Tento způsob práce – previzualizace – je podle vás doménou zejména amerického, tedy hollywoodského filmu?
Myslím, že už je to natolik rozšířený způsob práce, že se objevuje všude, dokonce, nebo především, v reklamách. Tady se dělají previzualizace velmi často, pracuje se tak i v Evropě a zejména v Anglii. Filmová studia v Anglii jsou vyprodaná na patnáct let dopředu.
Dokážete si představit své uplatnění i třeba v případě českých filmů?
U těch akčnějších možná ano, ovšem tento způsob práce nedává moc smysl, když jde jen o choreografii běžných herců, to už bylo zapotřebí vytvořit superhrdiny a pustit se například do adaptace nějakého komiksu. Z českých filmů se tomu nejvíce blížil Alois Nebel.
