„Fialoví ďábli byli lidi, kteří pomáhali potřebným. Byli jsme skupina trampů, která se scházela v altánu v Komenského sadech. Ostrava tehdy vypadala jako peklo. Všude dým a prach,“ říká jeden z původních členů Zdeněk Vašíček přezdívaný Ďáblík, který stál například u založení trampské osady v roce 1951.
Proč jste si vybrali Komenského sady?
Zdejší altán pro nás znamenal pěkné prostředí, kde nepršelo a mohli jsme v něm hrát. Navíc tam byla elektřina a mohli jsme si přinést magneťák. Limča nás stála šedesát halířů, pivo korunu dvacet. Tak to vypadalo v letech 1956 až 1958. O rok později ale přišla doba těžké perzekuce. Bolševik přišel s akcí Skaut. Nechali tehdy zavřít asi pět tisíc lidí. Já sám jsem dostal osm let.
Kde jste přišli k tomu zvláštnímu názvu?
Náš název Fialoví ďábli vznikl podle knihy, která vyšla před válkou v Ostravě-Přívoze. Kdybychom se později nepřejmenovali, postihl by nás zákaz. Doba skautům nepřála.
Váš název si ale později přivlastnil gang chuligánů. Jak se to stalo?
V Komenského sadech se na nás začaly nabalovat různé živly. Začali se sem sjíždět z Hrušova, z Kuřího rynku, od Stodolní. Takových všelijakých smradů, a všichni byli „Fialoví ďábli“. Každý. Slyšeli o tom a okamžitě si ten název přivlastnili a začali se tetovat, různé blesky a všelijaké cypoviny. Policajti už je sledovali. My jsme skončili, odešli, a oni potom táhli parkem. Převraceli lavičky a dělali bordel, někomu dali do držky, něco ukradli a podobně. Fialových ďáblů bylo najednou všude plno.
Pro vás to byl zřejmě vážný problém...
Pro naši trampskou osadu to bylo zlé. Dohodli jsme se tedy, že náš název změníme. Nejprve na Draky. To byla ale taky nevýhoda, protože šlo o český název a okamžitě vznikly dvě skupiny smradů, co byli zase Draci. Tak jsme se rozhodli, že si vybereme takový název, který nikdo nedokáže ani vyslovit, a tak vznikli angličtí Hell’s Deviles.
Zabralo to?
Ano, raubíři v Komenského sadech totiž neznali cizí řeči. Neuměl to nikdo vyslovit ani napsat a tak fungujeme pod tímto názvem až do dneška.
O Fialových ďáblech kolují různé historky, mimo jiné i to, že prý unesli tramvaj. Je na tom něco pravdy? A týká se tato příhoda vás nebo zmíněného gangu chuligánů?
Nejde o historku, to je fakt. U Šimka byla konečná tramvaje. Jeli jsme na potlach někam za Kyjovice. Řidič se vybavoval s nějakou ženou, až měl půlhodinové zpoždění. My jsme z toho byli nervózní jako sáňky v létě. Jdu za chlapem a říkám mu: Nechcete už jet? Babky vozil do Poruby na trh, lidi přicházeli ze směny, nikdo nespěchal. Já mu říkal: „To musíte dohnat, nebudete nikde zastavovat.“ On na to: „Ne, já nic dohánět nebudu.“ A já říkám znovu: „To musíte dohnat.“ On zase: „Ne, já mám zastávky.“
Co následovalo?
Vytáhl jsem z batohu nagant (značka revolveru, pozn. red.), zavařený, a říkám: „Kur.. a teď pojedeš nonstop, až do Kyjovic.“ A on fakt jel nonstop. Dal jsem mu padesát korun, což byly obrovské prachy. Jízdenka stála šedesát halířů. Šlápli jim tehdy pak na krk, že už museli jezdit pořádně. Tento incident, vlastně kanadský žertík, přešel do legendy o únosu tramvaje.
Jak vypadala situace v dalších letech?
Koncem 60. let na Slezskoostravském hradě „řádili“ - tedy scházeli se tam - Dany Zemánek se svou partou. Jeho táta byl policajt na Zárubku. Dany bydlel před Černou loukou, jak je točna, tak tam byl jeden osamocený barák. Celkem deset dvanáct jich bylo, co jezdili na čundry. Jak je začali nahánět policajti, tak začali vykrádat chaty - a už putovali po věznicích. Jeden vedle druhého.
Patřili k vám?
Ne. Ale znali jsme je. Nebyli špatní, nemohl bych na ně říct nic zlého, dobří kluci, dobré holky. Potkávali jsme se na Bílé, každý měl srdce na dlani, jenom tím, že byli zavření, tak to se na nich podepsalo.
Jak to vypadá s Fialovými ďábly dnes?
Loni jsme měli 65 let, od roku 1951 stále jako trampská osada. Původně nás bylo třináct, za ta léta naší osadou ale prošlo na sto šedesát členů. Náš šerif je mladý synek, má 65 let, jmenuje se Čestmír Prymus, hraje na kytaru a dělá operní zpěv v Divadle Jiřího Myrona.
Měli jste ve svých řadách i jiné známé osobnosti?
Malíř Zdeněk Burian byl čestný šerif naší osady, Jaroslav Foglar taky. Do smrti jsme byli kamarádi.
Působíte jako živá kronika. Nechcete sepsat paměti?
Paměti? Na co? Jsem mladý synek! Na Sázavě se mě ptali: „Ďáblíku, píšeš paměti?“ Já na to: Jděte někam.“ Příští rok chci na potlach do Texasu. Dá-li bůh a doktoři dovolí.
