Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V Aréně jsme dinosauři věřící textu bez efektů, říká dramaturg Vůjtek

  13:06aktualizováno  13:06
Frýdecko-Místecký rodák Tomáš Vůjtek je dlouholetým dramaturgem Komorní scény Aréna v Ostravě, která letos obhájila titul divadla roku v Cenách divadelní kritiky. Vůjtek je ale i dramatikem, ve většině jeho her se objevují náměty z minulosti, které se při realizaci ukazují jako aktuální.

„Necháváme si herce hrát. Je důležité, aby roli pochopili, jen tehdy může být inscenace dobrá a přirozeně, nenásilně se vyvíjet,“ říká dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Tento princip potvrdil i oceňovaným Slyšením, které je poslední z jeho historické trilogie. Dramatik sám říká, že život nejlépe vystihuje tragikomedie: „Vážným věcem je potřeba umět se vysmát. Teprve, když se jim zasmějeme, tak je pochopíme a přijmeme.“

S divadlem jste začal v amatérském uskupení Ostravská pohoda?
Dá se říct, že ano. Tohle autorské divadlo jsme založili v roce 1991. Název jsme mínili jako protimluv, protože v té době to v Ostravě moc v pohodě nebylo. Hráli jsme v Krásném poli v hospodě u Čestmíra, kde jsme i zkoušeli. V textech jsme se snažili reflektovat sami sebe, ale i svět kolem nás.

Co jste se v Pohodě naučil?
Věřím, že základy psaní her. Právě tady vznikl Výmlat, který pak uvedlo Divadlo Petra Bezruče. Bylo to období, kdy jsem byl přesvědčen, že nejvíce je v divadle autor. Teď už vím, že je pouze součástí velkého celku inscenace a že stěžejní je herec. To mě naučil režisér Josef Janík, který se právě chopil mé prvotiny Výmlat a byl pro mě guru po celou dobu.

Princip, že divadlo stojí na hercích, prosazujete i s režisérem Ivanem Krejčím v Aréně.
Necháváme si herce hrát. Je důležité, aby roli pochopili, jen tehdy může být inscenace dobrá a přirozeně, nenásilně se vyvíjet. Jako dramaturg jim hru předávám, vysvětluju, kdo co říká a hlavně proč. Panuje u nás i důvěra, že herec se přizná, že mu něco není jasné, protože ví, že když bude tápat, tak se to v inscenaci nakonec projeví. Takže to radši řekne hned.

V Česku je to spíš naopak a tvůrci sází víc na velkolepou scénu a stylizaci než na herce, ne?
S tím se bohužel setkáváme často. Dost mladých režisérů, kteří by chtěli u nás takzvaně hostovat, přichází většinou s nějakou vykloubenou a nejlépe kontroverzní koncepcí naroubovanou na původní text. Koncepce je ale většinou v důsledku velmi nudná, protože v dnešní době nemůžete v divadle provokovat ničím. V Aréně razíme starou školu, dá se říct, že jsme dinosauři, kteří věří textu bez efektů. Snažíme se proto i vybírat, se kterými režiséry spolupracovat budeme.

V čem je ostravské divadlo specifické?
Je tady skvělá spolupráce mezi jednotlivými divadly. Když jsme o Velikonocích zkoušeli pašije, tak se tehdy potkali herci ze všech ostravských divadel. Tedy z muzikálu, z Divadla Petra Bezruče i z Arény a všechny to bavilo. Neumím si představit, že by se tohle stalo v Brně nebo Praze.

Jste i dramatikem. Hodně úspěšná je vaše Brenpartija, která stále vyprodává Arénu. Je těžké napsat dobrou komedii?
Píšu spíše tragikomedie. I když na vážné téma, tak jsou plné humoru, třebaže černého. Humor navíc určuje rytmus. Hry většinou stavím na kontrastech vtipných a vážných momentů. Ale ani po letech si člověk nemůže být jistý, jak budou lidi reagovat. Například právě Brenpartiju jsem psal jako sociální hru, která se udrží na repertoáru jednu sezonu, že to bude „kasaštyk“, netušil nikdo.

Ocenění jste nedávno získal za hru Slyšení, divadlo ale zpočátku nevyprodávalo.
To je právě problém některých inscenací, a nejen v Ostravě. Lidé je začnou vyhledávat, až když ví, že posbíraly nějaké ceny. Takový lehký princip snobismu u nás stále panuje.

Na co se zaměřujete, když sedíte v hledišti a sledujete svou hru spolu s diváky?
Zkoumám, zda se smějí. Z toho mám největší radost. Ať už sledují s Nadějí a bez ní o Josefě Slánské, nebo Slyšení o Adolfu Eichmannovi, tak tam je černý humor. Mám rád lidi, co zahodí konvence a smějí se situacím. Naopak je smutné, že někteří diváci se nezasmějí, protože téma je primárně vážné a přijde jim to snad až nepatřičné. Nevědí, že vážným věcem je potřeba umět se vysmát. Teprve když se jim zasmějeme, tak je pochopíme a přijmeme.

Příští sezonu bude mít premiéru druhá část trilogie s názvem Smíření. O čem je?
O odsunu Němců, s kterým se náš národ podle mne nevyrovnal dodnes. A navíc se u něj tváříme, že není, a přehlížíme to. Smíření je i tázání se na to, co jsou Češi. Vytvořili jsme si sami o sobě spoustu pohádek.

Často se omílá, že jsme národ Švejků.
Říkají to lidé, kteří znají většinou jen film, což je soubor hlášek, které v té knize ani nenajdeme.

Vaši hru Pestré vrstvy jste hráli v Dolní oblasti Vítkovic. Vítáte, když se inscenace dostane z kamenného divadla?
Jednoznačně. Inscenaci to může pomoct. I když v případě Pestrých vrstev to byla spíš z nouze ctnost, protože Divadlo Petra Bezruče se tehdy rekonstruovalo a provoz ve Vítkovicích jsme brali jako provizorium. Ale například hru Spolu, která je rozhovorem dvou hvězd, Lídy Baarové a Adiny Mandlové, hrajeme ve sklepě pod hospodou v centru Ostravy. Rovnou jsme ji tam nazkoušeli a funguje to výborně.

V čem?
Třeba v momentě, kdy ony rekapitulují své životy a svou hvězdnou kariéru, velké umění a zmiňují i to, jak se ušpinily s tehdejším režimem, tak trubkami nad nimi neustále prolétávají fekálie z té vedlejší hospody. Vtipně to situaci doplňuje. V divadle tohle nevymyslíte.



Nejčtenější

Autobusák dostal za vjetí na přejezd podmínku. Odvolali se on i žalobce

Autobus ve Frýdku-Místku vjel na přejezd těsně před vlakem

Podmínečný trest a zákaz řízení udělil soud 56letému muži, který letos v únoru ve Frýdku-Místku jako řidič autobusu...

Kdyby nastal blackout, na mytí i praní by lidem jako kdysi stačil popel

Na Kamenitém v Beskydech spolek Koliba s Václavem Michaličkou z Muzea...

Kdyby na dlouho vypadly dodávky elektřiny, poradili by si s tím lidé, kteří minulý týden vyrazili na horu Kamenitý v...



Muži vyrývají příběhy lidí do desek. Dřevěná fotoalba jsou hitem

Dominik Čermák (vlevo) a Jan Ševčík jsou úspěšnými výrobci a prodejci dřevěných...

Na začátku byznysu dvou mladých mužů byla spořivost jednoho z nich. Jan Ševčík šel do obchodu a chtěl si pořídit...

Ostravské stopy: Město vypadalo strašně. Špinavá katastrofa, vzpomíná Hryc

Slovenský herec Andrej Hryc má hodně zážitků i ze Stodolní ulice. Jenže jak...

Nejnovější slovenskou kinematografii přijel nedávno na festival Kino na hranici reprezentovat známý slovenský herec,...

Slavný stadion Bazaly v současné podobě končí. Bude se bourat tribuna

Vizualizace stadionu Bazaly po plánované přestavbě.

Do šesti týdnů by měla zmizet hlavní tribuna někdejšího stadionu ostravského Baníku na Bazalech. Město, kterému areál...

Další z rubriky

Ostravské stopy: Po okupaci nastala doba písničkového odboje, líčí Vokatá

Trutnoff 2014: Dáša Vokatá

Ve svém rodném listě má písničkářka Dáša Vokatá sice uvedenou Karvinou, ale ve skutečnosti žila v Orlové a v Ostravě....

Akademik: Nikdo neví, kde se kulový blesk objeví a co udělá

Akademik Veleslav Mach ukazuje na ostravské VŠB zařízení, které simuluje úder...

Potemnělá hala, kde se blýská, ale nehřmí. Akademici spolu se studenty v ní na speciálních přístrojích simulují napětí,...

Papoušci nebo lamy. Zoo je plná mláďat, právě teď bývají vidět

Papoušek guarouba zlatý se v ostravské zoo zdárně rozmnožuje.

Zoologická zahrada Ostrava se od začátku letošního roku může chlubit už desítkami chovatelských přírůstků, včetně velmi...

RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!
RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!

Z reklamního letáku cestovní společnosti se směje manželský pár sedící na úhledném plážovém lehátku. Před ním si společně hrají děti. A teď zpátky do reality, takhle rodinná dovolená většinou nevypadá.

Najdete na iDNES.cz