Jak jste se k sobě dostali?
Bravenec: Znali jsme se už dříve, prostřednictvím sestry. Pak jsme spolu nějaký čas obchodovali a nakonec jsme se spojili.
Glončák: Blíže jsme se seznámili v době, kdy jsem kolegovi prodal materiál, on vyrobil výrobky pro nějaké Němce a oni mu nezaplatili. Tehdy jsme to řešili, chtěli jsme se nějak rozumně domluvit, a tak jsme se k sobě dostali blíže, začali jsme více spolupracovat. A pak jsem navrhl, abychom udělali společný podnik.
Jaké to je, podnikat ve dvou? Říká se, že tak končí veškeré kamarádství.
Bravenec: Na začátku jsme si dali nějaké podmínky, kterých jsme se chtěli držet. Třeba to, že nebudeme zaměstnávat kamarády a rodinu. To nikdy nedělá dobrotu.
A dodrželi jste to?
Glončák: Dvakrát jsme to porušili a dvakrát se to nevyplatilo. Zaměstnali jsme kamarády a nedělalo to dobrotu.
V čem je problém?
Bravenec: Kamarádi mívají časem větší nároky a to není dobré pro firmu. Dát někomu více peněz než druhému jen proto, že je kamarád, to ničemu nepomůže a dlouhodobě to zakládá na problémy. Prostě se to nevyplatí.
Jste s nimi ještě kamarády?
Glončák: Už asi ne. Opravdu to nedělá dobrotu. Z dlouhodobého hlediska je lepší držet se od těchto věcí dál.
Bravenec: V každé firmě určitou dobu trvá, než se vytvoří určitý tým spolupracovníků. A pokud v něm nepřistupujete ke všem stejně, spravedlivě, tak se vám to nepovede nikdy. Pracujeme v týmu, známe se navzájem. Je třeba udržovat rovnováhu.
Podnikatel roku v Moravskoslezském kraji stavěl obří haly pro automobilky |
Jak se hledají lidé do takového týmu? Na jednu stranu je na Krnovsku velká nezaměstnanost, na druhou stranu je všeobecně málo technicky vzdělaných lidí.
Bravenec: Zaměstnat dnes lidi, kteří něco umí, je dost problém, hledají se velice těžce. Tady byla jednu dobu taková situace, že si firmy zaměstnance přeplácely.
Jak řešíte problémy, když máte oba svůj názor?
Glončák: Dáme jim čas. Takové problémy se většinou po nějakém čase, třeba po měsíci, vyřeší samy. Když tlačíte na pilu, tak se problémy často ještě zvětší.
Bravenec: Velkou roli hrají také emoce. Ty hlavně zpočátku problému mají vliv. Ale i s emocemi se nám daří bojovat. Už od začátku máme naordinovanou jednu společnou dovolenou ročně.
Glončák: To si někam zajedeme, klídek, máme čas probrat věci, na které tady nemáme čas. Někam se podíváme, ale hlavně si užíváme klidu. To nám taky hodně pomáhá.
Jak jste zvládli krizi po roce 2009?
Glončák: Nebylo to lehké. Naštěstí jsme měli z předešlých let nějaký finanční polštář, ze kterého jsme postupně ubírali. Ale vyšlo to jen o fous, když krize končila, tak jsme už lízali dno. Půl roku nezazvonil telefon. Tedy kromě podvodníků, kteří z nás chtěli jenom vytáhnout peníze pod slibem, že nám seženou zakázku.
Bravenec: Lidem jsme vysvětlili, že dokud je zle, nemůžeme vyplácet prémie, že budou mít jenom základní plat. Až na dva nebo tři, kteří dali výpověď, všichni pochopili. A my jsme si stáhli odměny na polovinu.
Glončák: Když krize skončila, tak jsme za nimi šli, jestli chtějí zpátky. Nechtěli.
I při zdejší nezaměstnanosti jste museli přeplácet zaměstnance?Bravenec: U nás o přeplácení ani tak nešlo, my hodně sázíme na dobrý tým a benefity. Ale lidí je obecně málo a špatně se hledají. A když přijde někdo nový, tak nám kluci už řeknou, jestli z něho něco může být, nebo že nebude stát za nic.
V Krnově byly velké strojírny, kam se ti lidé poděli?
Glončák: Rozprskli se do malých firem. Druhá věc je, že se rozpadlo školství. My se snažíme vychovávat svoje zaměstnance. Nejlépe hned absolventy. Pokud na sobě chtějí pracovat. Protože dnešní čtyřicátníci půjdou za dvacet let do důchodu a co pak?
Bravenec: Když chlapi vidí, že kluci mají o práci zájem, tak jim pomohou, ale když zájem nemají, tak jim ani nikdo moc nepomáhá a ve firmě se neudrží.
Kolik jich na sobě chce pracovat?
Bravenec: Moc jich není.
Glončák: Kdysi šli čtyřkaři na stavební učiliště, trojkaři na učňák, dvojkaři na maturitní obor a jedničkáři na gymnázium. Dneska je to tak, že se na gymnázium tlačí i ti čtyřkaři. A školy je berou, mají za počet studentů peníze. Takže na učiliště toho moc nezbude. A podle toho vypadají i výstupy.
Bravenec: Stává se i to, že si nevěří. Třeba jít na lepší stroj. Navíc ti nejlepší z učňáků jdou do světa. To platí nejen na Krnovsku. Ti kluci prostě jdou dál, chtějí růst.
Jaká je spolupráce s učilišti?
Glončák: Funguje. Chodí k nám na exkurze, posílají učně na praxi.
Ptají se vás, o jaké absolventy byste měli zájem? Jaké byste potřebovali učební obory?
Glončák: To moc ne. V tomto směru se nás nikdo neptal.
Někteří podnikatelé si stěžují, že jejich podnikání na Bruntálsku brzdí špatná dopravní situace. Ovlivňuje i vás?
Glončák: Ani moc ne. Podnikatelé z Ostravy sice mají blíž na dálnici, ale v okamžiku, kdy po ní dojedete do Brna a narazíte na ucpanou D1, tak je situace pro ně i pro nás stejná. Navíc pro naše odběratele v zahraničí je jedno, ze které části republiky jsme, detaily je nezajímají.
