Vedle Volkswagenu, Volva nebo Škody je to třeba i luxusní výrobce Bentley. Do všech těchto automobilek vyváží své výrobky opavská společnost Komas, vlastněná a řízená Jiřinou Hajdukovou.
Jste jednou z mála žen ve strojírenství. Jak se cítíte mezi samými muži?
Mezi muži si připadám velice dobře. U nás ve firmě to máme ve vedení půl na půl, ale v organizacích, jako je Svaz průmyslu a podobně, jsem opravdu osamocena, všude samí muži.
Jiřina Hajduková Jednatelka společnosti Komas vystudovala ekonomiku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve společnosti Komas působí od jejího vzniku, kdy byla jednou z pětice spolumajitelů. Od roku 2002 je ve firmě jedinou majitelkou. Má dvě dospělé děti, dcera je lékařka, syn právník. Společnost Komas se zabývá výrobou dílů pro autoprůmysl a je také výrobcem bezpečnostních kování na dveře a okna. |
Vyrábíte pro automobilový průmysl, dotýká se vás nějak současná kauza společnosti Volkswagen?
Do autoprůmyslu směřuje zhruba čtyřiapadesát procent výroby naší firmy, ale žádné problémy spojené s tím, co se nyní děje, jsme nezaznamenali. My vyrábíme díly, které se montují do všech typů automobilů a s emisemi nemají nic společného.
Kromě Volkswagenu a Škody dodáváte také díly pro slavné automobily Bentley. Jak se k takové zakázce firma z předměstí Opavy dostane?
Dostali jsme se tam tak, že jsme vyráběli nějaké díly pro Škodovku, tím jsme získali přístup databáze, kde je vidět na všechny požadavky automobilek patřících pod společnost Volkswagen. Tam jsme uviděli poptávku Bentley, ozvali jsme se jim a bylo to.
Je rozdíl vyrábět pro Škodu a Bentley?
Přesnost se požaduje všude stejná, všechny firmy jsou náročné.
A jak to probíhá potom? Pošlou vám kus plechu a řeknou: Tohoto nám vyrobte milion kusů?
Je to složitá procedura. Firma pošle výkresovou dokumentaci, 3D model s kótami, které se musí dodržet, vy s nimi můžete maximálně polemizovat, že při lisařině se takový a takový rozměr nedá udělat a jakou doporučujete změnu. My nejsme firma, která by se vysloveně zabývala vývojem autodílů, ale svůj podíl na jejich konečné podobě máme, stává se, že uznají, že je nějaká změna v jejich prospěch.
Setkala jste se někdy se závistí?
Abych řekla pravdu, tak úplně napřímo ne, ale existuje to. Stalo se mi například, že jeden ze zaměstnanců napsal do dotazníku, který každý rok děláme, abychom zjistili, zda jsou spokojeni: „Podnikatelka si na náš úkor vyměňuje nová okna v rodinném domku.“ To bylo v době, kdy jsem skutečně měnila okna.
Předpokládám, že jste v té době musela dlužit alespoň tři nebo čtyři výplaty, že to tak někdo napsal.
Ano, asi tak nějak... Nikdy se nestalo, že bychom dlužili jediný den výplatu, vyplácíme bonusy za přesčasy, ztíženou práci. Takže to zamrzí. Na druhou stranu, když jdu po fabrice, lidé se mnou mluví, ptají se, jak to bude s firmou, a podobně, takže mě snad berou.
Teď je konjunktura, ale poslední roky asi nebyly nejlehčí.
Nesouhlasila bych, že je až tak snadné nyní podnikat, starostí je mnohem více než radostí. Splácíme úvěry, bojujeme o každou zakázku. Možná, kdybych v minulosti nemusela vyplácet společníky, což mě stálo nějakých 130 milionů, byla bych dnes mnohem klidnější, mohla bych sedět s nohama na stole, ale tak to není.
K čemu jste úvěry potřebovali?
Abychom se mohli rozvíjet, museli jsme investovat do výroby, nakupovat nové stroje. To požadují i naši odběratelé. Chtějí, abychom dokázali splnit takové a takové požadavky v takovém a takovém objemu. Na některé věci musíme mít i výrobní zálohu, kdyby se něco pokazilo. A pokud neinvestujete do moderních zařízení, zakázku prostě nedostanete. A je to i o produktivitě a efektivitě. Kdo neinvestuje, nemůže vyrábět.
Je dnes jednodušší, nebo složitější udržet firmu?
Je jednodušší získat zakázku. Protože jich je více. Díky fondům jsme mohli získat i podporu Evropské unie na nákup nových zařízení, se kterými jsme mohli dosáhnout na nové zakázky. Na druhou stranu si ale na každou zakázku musíte vyrobit nástroje a podobně, a to vám nikdo nezaplatí – až když začnete dodávat hotové výrobky. Ale kdybychom neinvestovali, tak už asi firma neexistuje, nebo tady pracuje tak pětadvacet lidí.
Jak jste se vlastně k podnikání dostala?
V roce 1992 se tehdejší manažeři Braneckých železáren rozhodli z této části podniku založit eseróčko, a tak vlastně vznikla naše firma.
Manažeři se rozhodli... Oni si prostě řekli: Tady vezmeme kus firmy? To zní docela divoce.
Taková byla doba. Kdo se z managementu rozhodl, to udělal. Tady byli čtyři dominantní muži, kteří se tak rozhodli a nikdo jim v tom nemohl bránit.
A vy jste ty čtyři dominantní muže ukočírovala? Jak jste se mezi ně dostala?
Oni byli technici, neměli zkušenosti s ekonomikou, s financemi. Hledali někoho, kdo by jim tu firmu na to eseróčko připravil. A bývalý ředitel Galeny jim doporučil mne. A mne to tenkrát zaujalo.
Takže jste pro ně začala pracovat. Jak jste se ale dostala mezi majitele?
Šlo o práci od rána do noci. Doma jsem jen dětem uvařila večeři, udělala úkoly a pak jsem do tří do rána zase pracovala. A ráno znovu. Tak jsem si řekla, že tuto práci dělám ráda, ale že z toho chci mít i nějaký profit. Tak jsem jim řekla, že pro ně budu pracovat, ale chci být s nimi na stejné úrovni. A oni na to kývli.
Postupem času jste ale zůstala jen vy. Jak k tomu došlo?
Byl to docela boj. Není ani tajemstvím, že když jsme tady zůstali poslední dva, sešli se dokonce i odboráři a hlasovali o tom, komu více věří. Což byl docela paradox. Byli jsme soukromá firma a odboráři vyslovovali důvěru. Kolega řekl, že buď zůstane sám, nebo že odejde, nakonec to dopadlo tak, že lidé vyslovili důvěru mně.
Jak se vám tehdy spalo?
No nespalo. To byly probdělé noci. Mít na krku 120 zaměstnanců, ve firmě, kde jsem rozuměla ekonomice, ale ne strojařině, to nebylo nejlehčí.
Už strojařině rozumíte?
Musela jsem se učit za pochodu. Věděla jsem, co vyrábíme, jaké máme stroje, ale nástrojáři se na mě dívali skrz prsty. Ale v roce 2012 mi přinesli dort, že mě uznávají. To mě dojalo.
Jak jste se strojařinu učila?
Můj den byl takový, že jsem ráno vyřídila korespondenci a pak hodně chodila do výroby. Učila jsem se vše. Od čtení výkresů až po to, jak které nástroje fungují. A čemu nerozumím, na to mám další lidi.
Vy jste se učila za chodu. Jak vnímáte dnešní školství? Jak trh práce?
Není to nejlepší. Na pracovním úřadě máme inzerát, že sháníme lidi, prakticky pořád. Třeba pro obchodní úsek. Hlásí se nám patnáct dvacet lidí, ale jejich znalosti jazyků jsou opravdu chabé. Kdo jel za studií ven alespoň trhat jablka nebo jahody, je na tom lépe než ti, kteří se celou dobu učili jen na škole. Ti umí napsat e-mail, problém ale je při rozhovoru, při překladu, když je tady návštěva.
Vy jako firma asi nemáte čas je to učit.
Jsme malá firma, peněz nemáme tolik. Nemůžeme si dovolit člověka učit cizí jazyk. Samozřejmě, pokud už jej umí, tak další vzdělávání je samozřejmé.
