Marilyn z kantýny. Vítkovický brusel. Cikánská balada. Už názvy kapitol napovídají, kam čtenáře zavede nedávno vydaná novela Nely Rywikové.
Nela Rywiková Narodila se v roce 1979 a pochází z Ostravy. Vystudovala konzervátorství a restaurátorství, pracovala v archeologickém ústavu, ve vydavatelství i v oblasti marketingu. Teď je na mateřské dovolené. Má ráda klasickou literaturu. V dětství si oblíbila knížky Jaroslava Foglara a Jarmily Loukotkové, spolužákům psala čtenářské deníky a moc ji to bavilo. Když studovala v Brně a neměla televizi, ráda četla detektivky. |
"Ostravu mám moc ráda. Líbí se mi její okrajové části. Člověk sedne třeba na tramvaj nebo autobus a za pár zastávek je někde úplně jinde - z města se vyloupnou zbytky havířských kolonií. Hornická minulost mě moc baví. V tom je Ostrava výjimečná," říká autorka. Dům číslo 6 je její první knihou.
Už jste svou knížku viděla v knihkupectví?
Všimla jsem si, že ji prodávají.
V jednom knihkupectví leží vedle Šíleně smutných povídek Terezy Boučkové a Fenoménu Kohout Pavla Kosatíka. Jaký je to pocit?
Celé je to pro mě jedno velké překvapení. Roky si píšu příběhy do šuplíku, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou vydám knížku. Takové ambice jsem nikdy neměla.
Kdy se to změnilo?
Když jsem dopsala Dům číslo 6, dala jsem to přečíst kamarádce Romaně Vlkové, která vystudovala češtinu. Řekla mi: "To není špatné, nabídni to nakladatelství." Napadlo mě: Proč ne? Napsala jsem do nakladatelství Host velice opatrný dotaz se stručnou charakteristikou knihy a oni mi kupodivu odpověděli, že je to zajímá. Největší radost jsem měla, když mi asi za měsíc napsali znovu, že knížku vydají.
O čem kniha je?
Příběh se odehrává v Ostravě-Vítkovicích v jednom starém domě mezi vysokými pecemi. Osudy jeho obyvatel jsou nezvratné. Nemají žádný cíl. Pořád mluví o tom, jaké to bylo kdysi, nové době nerozumí, vůbec se jim nelíbí. Přežívají, parazitují. Když jim chce někdo pomoci, brání se a jednoho člověka se kvůli tomu nakonec zbaví. Ten dům ale neexistuje. Ani ti lidé.
Přebal knihy Dům číslo 6 Nely Rywikové
Co vás tedy inspirovalo?
Prostě mě to napadlo. Já totiž trpím nespavostí, a když nemůžu usnout, hlavou se mi honí příběhy. (usmívá se) Jednou jsem napsala o malíři, který pronikal do svých obrazů, aby v nich žil. Čtenář ale nevěděl, jestli je ten člověk duševně chorý, anebo to skutečně dokáže. Nějakou dobu jsem tím příběhem žila. Kamkoli jsem šla, cokoli jsem dělala, pořád jsem na něj myslela. Stejně jako na Dům číslo 6.
O čem píšete právě teď?
Mám rozepsanou povídkovou knihu o lidech z předhůří Beskyd. Ještě nevím, jestli ji někomu nabídnu. Někdy se mi píše tak lehce a jindy se trápím - škrtám, mažu, všechno mi připadá hloupé. Teď jsem navíc na mateřské, mám méně času. Věnuju se spíše dítěti a psaní stagnuje. Dříve jsem mívala takzvané pyžamové víkendy, kdy jsem nevylezla z postele a celý víkend psala. Byla jsem schopná napsat třeba i třicet stran denně. To když mě někdo inspiroval, třeba člověk, kterého jsem potkala, a nad jeho vzorcem chování mi zůstal rozum stát.
Přečtěte si recenzi knihy |
Jak to myslíte?
Zášť, komplexy, zloba. Všechny ty negativní lidské vlastnosti mě fascinují. Nechápu, jak něco tak šíleného může existovat, a pokaždé si říkám: To musím zachytit! Proto jsou mé postavy často negativní.
Když potřebujete vypnout, co děláte?
Roky jsem se těšila na mateřskou, tak si ji užívám. Pletu svetry, šiju hračky. (směje se) Ale pořád se snažím udržovat mozek v pochodu. Čas od času otevřu notebook, přečtu si, co jsem napsala, něco doplním. Strašně rychle mi u toho utíká čas. Najednou zjistím, že je půlnoc a mám před sebou už jen šest hodin spánku, než se vzbudí dítě. Psala bych do dvou tří, ale nemůžu si to dovolit. Musím fungovat jako máma.
Přemýšlela jste o tom, že byste psala perem a na papír?
Ne. To podle mě nejde. (směje se) Zrovna nedávno jsem se vrátila ke klasikům, četla jsem Charlese Dickense a jeho Ponurý dům a říkala jsem si, jak oni to dělali? Všechno psali rukou. A jaké z toho byly bichle! Neskutečné. S počítačem je psaní tak jednoduché a rychlé, člověk vymaže odstavec, přehodí další čtyři, všechno skoro jedním klikem. Těžko uvěřit, že dneska by byl někdo schopen psát knihu rukou.
Z domu na periferii Ostravy zmizel člověk. Sousedi mlčí"Za chmurných deštivých dní vypadalo tohle město zvláště neutěšeně. Na listech stromů se už celé týdny držel šedivý prach, který nesmyly ani letní lijavce. Nad hlavami se pohupovaly vozíky napěchované uhlím. Každým rokem jich přibývalo, ale málokdo zvedl hlavu, aby se podíval na nebe. Prostě tam patřily jako ptáci." Tak začíná novela mladé autorky Nely Rywikové z Ostravy. Jmenuje se Dům číslo 6 a před pár dny ji vydalo nakladatelství Host. Zavádí čtenáře do polorozpadlého domu stojícího v bývalém továrním areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. "Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají," uvedlo ve stručné charakteristice díla brněnské nakladatelství. Hrdiny spojuje nechuť a neschopnost změnit svůj život k lepšímu. A jednoho dne se dopustí zločinu. "Představte si starý dům na periferii Ostravy, ze kterého zmizí člověk. Všechno je tajemné a podivné, sousedi mlčí. Mladý detektiv zjistí, co obyvatelé domu skrývají. Konec je dramatický," popsala autorka. Dodala, že nejde o sociologický román, ale o detektivku. |
