Proč jste v roce 1997 odešel z OKD? Tehdy to přece byla firma, kde jste měl klid a jistotu.
Tehdy byl v OKD absolutní klid. A to byl možná ten důvod. Chtěl jsem si zkusit, jaké to je, protože všichni kolem mě podnikali a pro mne už byly ty zdi trošku těsné. Každý mi tehdy říkal: Stejně se jednou vrátíš, tady je lidem dobře.
Teď jim tam asi moc dobře není.
Vždy se bude těžit a já věřím, že šachty tady zůstanou.
Jak vnímáte současné zprávy o situaci v OKD?
Je mi hrozně. Znám havíře, je to poctivá práce a myslím, že uhlí je třeba.
Co jste na šachtě dělal?
Začínal jsem jako havíř, pak jsem prošel různými funkcemi ve strojním úseku, bezpečnosti a pracoval jsem i na kontrole. Byl jsem tam deset let.
Byl odchod ze šachty složitý? Mám tím na mysli změnu způsobu práce.
Všechno bylo úplně jiné. Ta změna byla obrovská, raketová. OKD je přece jen polovojenský režim, a když tam chcete něco změnit, tak to trvá týdny, měsíce, někdy i roky. Prakticky všechno jsem se musel učit znovu – oblékání, vystupování navenek a podobně. Na druhou stranu jsem spoustu zkušeností z šachty využil. Tvrdá jednání, řehole nebo výdrž, to všechno se mi ze šachty hodilo.
Kolik jste po odchodu do soukromého sektoru investoval do vzdělání?
Mnoho. Ať už finančně, nebo také mentálně.
Dostal byste se bez dalšího vzdělávání na pozici, kterou dnes vykonáváte?
Těžko říct. Dnes už ani není důležité, jakou máte školu, ale co umíte. U nás není problém vytáhnout nahoru lidi, kteří jsou přirozenými lídry a umí své. Nehledíme na to, jaké mají vzdělání, důležité je, co umějí. Dnes je praxe mnohem větší škola, než co se naučíte v nějakém kurzu. Něco jiného je, když se něco naučíte praxí a pak si to jdete ověřit někam do kurzu. Tam ty vědomosti pak doladíte, vycizelujete.
Dnes jste ředitelem společnosti Tatra Metalurgie. Jaké jsou vaše další plány?
Bude to přesně šest let, co jsem do Tatry nastupoval. Tehdy jsem ovšem nevěděl, co je to vrchol a kdy bude. Říkal jsem si, že bude fajn řídit provoz. Když jsem ale zjistil, v jakém stavu je nejen kovárna, ale také slévárna, tak jsem od prvního měsíce po nástupu začal postupně pracovat na plánech, jak vytvořit velkou skupinu, abychom mohli růst dál.
Co se od té doby změnilo?
Třeba letos v Tatře skončilo to obligátní filmové století páry.
Co to znamená?
Kovárna přešla z parního pohonu na pohon bucharů stlačeným vzduchem. To je velký krok kupředu.
A jak vypadaly vaše představy ve srovnání se skutečností?
Mé představy z roku 2011 jsem už překročil třikrát. A teď mám plány až do roku 2022.
S čím byste byl po svém nástupu spokojený?
Mou snahou bylo, aby kovárna začala vydělávat tak, aby mohla investovat do svého růstu a abychom mohli narovnat mzdy našich zaměstnanců s těmi v jiných, okolních firmách. To se nám povedlo. V roce 2011 se s námi nechtěly banky vůbec bavit, a dnes se předhánějí s nabídkami. Tehdy jsme měli obrovské splátky po splatnosti, dodavatelé s námi chtěli obchodovat jen za hotové a zákazníci odcházeli, protože jsme měli vysokou zmetkovost a dlouhé dodací lhůty. Už je to pryč, vyhráno však určitě nemáme, je před námi ještě dlouhá cesta.
Jak se vám s tím spalo? Že šéfujete takové firmě.
Nespalo se mi s tím nijak. Já sem přišel a první, co jsem dostal do ruky, byl dopis od jedné německé společnosti, že s námi končí.
Co jste s tím dělal?
Hned druhý den jsem tam jel. Šlo o třicet procent naší tehdejší výroby. S velkou pokorou jsem šel žádat tamějšího ředitele, aby mi dal čtrnáct dní až měsíc, abychom to všechno napravili.
A stihli jste to?
Přijel po čtrnácti dnech a my to neměli hotové. Ale řekl: „Udělali jste polovinu z toho, co jste měli udělat, to se ještě nestalo.“ A dal nám dalších čtrnáct dní. Nakonec to trvalo dva nebo tři měsíce, ale výrobu jsme udrželi.
Co se změnilo? Stáli jste nad zaměstnanci s bičem?
Vůbec ne, musela se změnit komunikace napříč firmou. Stačilo nastavit základní věci a vše se posunulo o dvacet procent k lepšímu. Pak jsme pracovali dál. Dnes jsme na tom tak, že zákazník od té doby navýšil své odběry několikanásobně.
Chcete investovat do rozvoje, přijímat nové lidi, kde je chcete najít?
Není to jednoduché, odborníků je na pracovním trhu málo. Dostali jsme se do situace, kdy jsme museli začít hledat lidi v zahraničí. Už u nás pracují Poláci i Bulhaři, v nejbližší době přivezeme zaměstnance z Ukrajiny. A zvažujeme vytvoření vlastního učiliště. Zaškolit nebo zaučit nového zaměstnance je běh na dlouhou trať. A za to patří dík našim dělníkům, moc nám s tím pomáhají.
Kolik je vůbec nyní kovářských učňů na školách v Moravskoslezském kraji?
Žádní. Učňovské školství je nula, nic. V kraji v podstatě není otevřen obor kovář. Jediná výjimka je na průmyslovce ve Frýdku-Místku, kde je obor umělecký kovář.
Web Tatra Metalurgie |
Je skutečně takový nedostatek odborníků?
Včera jsme domluvili nástup čtyř svářečů se státní zkouškou. Dneska ráno přišli, do půl osmé procházeli školeními a o půl jedenácté byli už jenom dva.
Co se stalo s těmi dalšími?
Řekněme, že se neuměli postavit k práci. Neuměli svařovat tak, jak by měli.
Kolik vám schází lidí?
Třicet až padesát fundovaných kovářů a slévačů bychom přijali hned. Dnes už nejsou lidi ani v agenturách. Proto jsme se obrátili na Ukrajinu, odkud k nám přijdou zaměstnanci s výučním listem v oboru kovář.
Jak chcete přesvědčit rodiče, aby děti na takový obor dali studovat?
V době, kdy se stále hovoří o nezaměstnanosti, můžeme rodičům garantovat, že jejich děti budou mít práci. Pokud ovšem nebudou mít kázeňské přestupky a budou odborně zdatné.
Pracoval jste na šachtě a znáte horníky. Ti by se na kováře nemohli rekvalifikovat?
My jsme už dali nabídku do OKD, starali se o to naši personalisté, ale zda je připravený nějaký adaptační program, zatím nevíme. Každopádně chlapi, kteří umí poctivě pracovat, by se u nás určitě uplatnili.
