Jen produkcí džemů by se manželé Suškovi neuživili, oba mají proto ještě další práci. Břetislav podniká, Monika pracuje ve zdravotnictví. Přesto se jim však podařilo vybudovat firmu, která už získala ocenění Regionální potravina Moravskoslezského kraje.
Jak jste se k výrobě džemů dostali?
Monika Sušková: Chtěla jsem si koupit nějaký dobrý džem. Navštívili jsme proto bioprodejnu, kde nám ale majitelka řekla, že nic takového není. A tak jsem to zkusila.
Takže jste praštili s podnikáním a vrhli se na podnikání?
Břetislav Suška: Manželka je zdravotní sestra a původně chtěla z té práce odejít.
M. S.: Dnes mi však vyhovuje, že to je tak půl na půl, je to pro mne optimální uspořádání.
A je ta práce vůbec na uživení?
M. S.: Na uživení to rozhodně není, to bychom museli vyrábět podstatně více. Museli bychom najmout zaměstnance, což by znamenalo další zvýšení nákladů. A to bychom byli zase tam, kde jsme byli.
Jak se shání kvalitní ovoce?
M. S.: Po známostech. Není tady takový obchod. Problém je sehnat nejen kvalitu, ale i množství.
B. S.: Třeba rybíz nám známý nabídl jak se říká za flašku. Má ho na zahradě hodně a byl rád, že se jej zbaví. Ostružiny má zase tchán.
To z vás musí mít děti radost, když je naženete na sběr ovoce.
B. S.: Motivace dětí bývá někdy náročná, ale máme zkušenost, že pomáhá třeba motivace internetem.
V čem to spočívá?
B. S.: Mají jej omezený, takže když jsme jim ze srandy řekli, že za kbelík nasbíraných mirabelek budou mít hodinu na počítači navíc, podaly neskutečný výkon.
Byl to velký boj, prosadit u úřadů výrobnu džemů ve vlastním domě?
B. S.: Spíše naopak. Úřady nám vycházely velice vstříc. Například hygiena, které jsme řekli, co chceme udělat, a oni nám vlastně vymysleli, jak to máme udělat. Neházeli nám klacky pod nohy, jak se o tom často mluví.
Uspěli jste v soutěži Regionální potravina Moravskoslezského kraje. Do té jste se přihlásili sami?
M. S.: To mě zase potkala paní z radnice a říkala, ať se tam přihlásíme, že tady ve Frýdlantě moc takových firem není, a když, tak jde o řezníky.
Odrazil se váš úspěch v soutěži také na zvýšeném zájmu zákazníků?
B. S.: Začali se ozývat především obchodníci, kteří to sledují.
M. S.: Museli jsme ten zájem korigovat a některé i odmítnout, protože naše výroba je omezená.
Hygiena vám pomohla při projektování výrobny, radnice při soutěži. Vy si asi na úřady stěžovat nemůžete.
B. S.: To ano, ale přišly i problémy. Když jsme uspěli v regionální potravině, začal kolotoč kontrol. Byla to taková ne zrovna válka, ale přetahovaná.
M. S.: Řekli nám, že to, co děláme, prý není džem, ale že to máme nazývat pomazánkou. Třeba rybízová pomazánka by asi příliš mnoho zákazníků nepřitáhla...
B. S.: My vyrábíme extradžem, to určuje podíl ovocné složky ve výrobku. Ve finále mělo poslední slovo ministerstvo, na které jsme se obrátili. Ti řekli, že vyrábíme výběrový extraspeciální džem.
Proč k tomu došlo?
B. S.: Asi jsme někomu vypálili rybník. Najednou se na trhu objevila firma a hned získala cenu. Možná si na ni brousil zuby někdo jiný, a tak na nás poslal udání, že jsme falšovali údaje.
Jak to probíhalo?
M. S.: Řešili jsme třeba úplně absurdní věc, kdy nám vytýkali, že máme na etiketě napsáno „bez chemie“ a „bez konzervantů“. Což je na hromadě výrobků. Když jsem jim říkala, že tam ale opravdu nemáme žádnou chemii, tak nám řekli, že tím vytváříme dojem, že by to tam jiní výrobci mít mohli.
B. S.: Vyloženě to působilo jako cílený útok, kdy nás někdo chtěl potopit. To asi nepřidá chuť do práce...
B. S.: Zažili jsme i to, že vadil nápis na etiketě, kde jsme měli napsáno „Poctivý výrobek“. Když jsme říkali, ať se jdou podívat do supermarketu, kde je to na každém druhém jogurtu, řekli, že to je něco jiného.
M. S.: A my měli natištěné etikety. Dokonce jsme při výrobě etiket koupili výrobky jedné firmy z Hradce Králové, abychom věděli, co má na ní být. A oni nám řekli, že to je nezajímá, že to je jiný kraj, že tady to dělají jinak.
B. S.: Každopádně jsme se díky tomu naučili, jak to má být. Když přišla kontrola podruhé, bylo to úplně o něčem jiném.
