„Ještě mě nefoť,“ zlobí se Aristidis Spiropulos na fotografa MF DNES, když vchází do kavárny v centru Krnova. Na malou chvíli se k novináři otáčí zády, aby si odložil kabát a čepici. „Počkej, až jak vytáhnu doutník,“ vtipkuje.
Už je to víc než pětašedesát let, kdy se svou mámou a třemi sourozenci dorazil k československým hranicím. Tehdy mu byly čtyři roky a jen stěží chápal, co se kolem něj děje.
„Otec padl v občanské válce, stejně jako mí tři strýcové. Matka se potom tady na statku musela postarat o čtyři děti. Nejmladší sestra pak ale zemřela, nepřežila útrapy po cestě z Řecka sem,“ vypráví dnes už dvaasedmdesátiletý muž.
Patří k Řekům, kteří se po druhé světové válce usadili v Krnově na Bruntálsku. Mnozí z nich se scházejí dvakrát týdně v Bauerově kavárně. „Prošli jsme celý Krnov, ale tady nám to pasuje nejvíc,“ shodují se. Kavárna jim připomíná řecké taverny, v nichž se Řekové rádi setkávají, aby probrali to nejdůležitější.
Ti, co bydlí v Krnově, si v dnešních dnech povídají hlavně o svých známých a příbuzných, kteří žijí v Řecku, kdo komu zavolal a jak to tam teď během krize je. Politiku příliš nerozebírají, to aby se zbytečně nerozčilovali. Raději se dívají oknem ven.
„Když se ohlédnete, zjistíte, že ta cesta venku před kavárnou je úplný kočkodrom. V létě je to nádhera,“ pochvaluje si čtyřiašedesátiletý Ilia Grigoriadis a ostatní přikyvují. Z „krnovských“ Řeků, kteří zrovna sedí u stolu a s nimiž si povídáme, je nejmladší, a tak prý chodí pro pivo. „Za to jsme mu tady dovolili kouřit,“ směje se Aristidis.
Vnoučata mluví i zpívají řecky
Naopak nejstarším Řekem, o kterém ostatní tvrdí, že se stal jejich mluvčím, je Nikos. Bylo mu osm, když utíkal z Řecka a zažil hrůzu občanské války. „Nechci na to vzpomínat, je mi to nepříjemné,“ říká dnes už pětaosmdesátiletý muž. Jeho cesta do Krnova byla složitá.
„Rok jsme žili v Jugoslávii, pět let v Polsku a teprve od roku 1954 žiju v Krnově. Jsem tady spokojený, nikdy jsem nestrádal, ostatní mě přijali, měl jsem stejná práva a povinnosti jako zdejší lidé,“ vypráví Nikos.
Jeho dcera Dana, která dnes žije v Řecku s manželem a dvěma dětmi, o přesunu do Česka neuvažuje. „Práci zatím má, nemají se zle,“ míní Nikos. Naposledy je navštívil před dvěma lety, telefonují si ale téměř denně. „Jak by se dalo Řecku pomoci? Měli by mu dát čas, aby splatilo svůj dluh, ne na něj tlačit, ať přijme půjčku,“ myslí si Nikos.
Jednomu z mužů najednou zvoní telefon. „Moskva volá,“ utahují si ostatní ze svého kamaráda. U stolu jich sedí šest, dalších šest chybí. „Někteří možná nemají povolené vycházky, člověk nikdy neví, co se zrovna semele,“ směje se pětašedesátiletý Christos Bialas.
Pomalu se zvedáme a muži si mezi sebou povídají řecky. „Vnoučata se chytla. Žijí v Česku, umějí řecky, zpívají řecky, jsem za to rád,“ dodává Aristidis. Politiku řešit nechce, ale z krize v Řecku je mu smutno, stejně jako jeho kamarádům. Vědí, že je to veliké neštěstí pro celý národ, přesto by si přáli, aby se jejich vlast jednou stala opět zemí zaslíbenou.
