Andrea Dunová se s manželem stará o desítku psů z množíren. Dalším pomáhá s...

Andrea Dunová se s manželem stará o desítku psů z množíren. Dalším pomáhá s adopcí. | foto: Petr Wojnar, 5plus2.cz

Množírny psů umí být sofistikované, líčí terapeutka i dětem ve školách

  • 31
Andrea Dunová z Havířova společně se svým manželem působí jako terapeutka a propagátorka Dornovy metody, která pomáhá lidem i zvířatům přirozenou cestou navracet kosti a klouby do správné polohy. V její péči končí i psi z takzvaných množíren, kteří jsou často ve velmi špatném fyzickém i psychickém stavu.

Dunová se jako milovnice zvířat rozhodla proti tomuto byznysu bojovat. Podává podněty úřadům, napsala knížku a několik týraných psů si vzala domů.

Všichni vaši psi jsou z množíren?
Jeden z nich, Hektor, je papírový a koupili jsme ho před šesti lety. Až poté jsme se dostali k první záchraně. Volala mi dcera, že někde na Slovensku našli pohozené štěně v krabici před veterinou. Řekli jsme si, že druhého psa ještě zvládneme a jeli pro něj.

Podle čeho jste usoudila, že je to pes z množírny, když byl odložen venku v krabici?
Fenečka smrděla, byla od moči a měla zežloutlou srst. To odpovídá tomu, že někde ležela ve svých výkalech. Nebyla na tom dobře, takže pro ně nepředstavovala byznys, proto se jí zbavili.

V současnosti máte doma psů s podobným příběhem hned deset...
Ano, ale to je už limit, pokud se o ně chceme s manželem dobře postarat. U dalších psů se alespoň snažím pomoci s adopcí.

Popište, na čem je založen byznys množíren psů?
Připravují na prodej štěňata, zejména malých ras, protože ty se rychle množí. V menší míře však i těch větších. Tito „obchodníci“ pak lidem nabízí štěňata za výhodné ceny. Za psa s papíry totiž zájemce zaplatí kolem patnácti tisíc, za psa z množírny přibližně pět tisíc korun. Ti lidé si ale neuvědomují, že co ušetří na papírech, pak následně několikanásobně přeplatí za péči u veterináře. Kromě fyzických následků pak mají doma místo rozjařeného štěněte uzlíček nervů, který se choulí v koutě.

Jak se pes do množírny dostane?
Těch cest je několik. Buď si množitelé nějaká štěňata nechají, nebo se psi kradou. Lidi jsou nezodpovědní, přivážou jorkšíra nebo čivavu třeba před obchodem a zloději pak jen čekají na příležitost.

To ty psy kradou stejní lidé, kteří je poté prodávají za pět tisíc?
Ne, to ne. Ti zloději vědí, že o psy bude právě mezi těmito obchodníky zájem. Nabídnou je proto někde na internetovém bazaru a za pár korun jim je prodají.

Jak to v takové množírně vypadá? Má představa je taková, že jde o nějakou temnou místnost, kde jsou psi namačkaní v klecích. Je to ale opravdu takto dramatické?
Panuje představa, že všechny množírny jsou hrozné černé sklepy, kde je plíseň, vlhko a tma. Takové případy se opravdu objevují a patří mezi ty nejhorší. Pak je zde ale ta nejrozšířenější skupina množíren. Nacházejí se v zahradách, kde lidé mají kotce a ti psi tam jsou jako v králíkárnách. Dýchají sice čerstvý vzduch a dostávají krmivo, ale jinak jsou v nevyhovujících podmínkách a není jim věnována dostatečná péče. Třetí skupině množíren pak říkáme sofistikované. Jednu takovou jsem viděla. Byl to obrovský dům, před ním dvě velká auta a za domem přístavek. Tam byly postaveny kóje a v nich bylo zhruba osm desítek psů. Sofistikované množírny provozují lidé, pro které to je velký byznys. Jsou ochotni si připlatit u veterináře za hormony, aby feny zabřezly třikrát do roka. Jsou to lidé, kteří vyrážejí na transporty psů po Evropě. Říká se, že hned po drogách je obchod se zvířaty druhým nejvýhodnějším.

Vy jako terapeutka na základě zkušeností se psy pocházejícími z těchto podmínek tvrdíte, že zde dochází k týrání. Jakou máte v boji proti množírnám oporu v zákoně?
Psi z množíren bývají začervení a trpí selháním trávicího traktu. Mají nemocné kyčle, kolena i páteř. Před dvěma lety byl novelizován zákon o týrání zvířat, který se poměrně zpřísnil. Pokud je někdo přichycen při týrání, jsou za to docela tvrdé sankce. Úřady však nemají velkou snahu řešit psí množírny.

V čem je problém?
My dáme vědět, že se někde nachází množírna a že máme důvodné podezření na týrání zvířat. Policisté obvykle reagují tak, že nemají povolení tam vniknout, a že pokud by to udělali a nic tam nebylo, tak by měli problémy. Když už se nám je podaří přesvědčit, tak narážíme na další problém. Policista totiž musí mít s sebou někoho z veterinární správy, kdo posoudí stav těch psů. Jenže veterinární správa musí své kontroly hlásit předem, no a oni ty psy mezitím samozřejmě někam schovají.

Je množíren v regionu hodně?
Jsem přesvědčena, že jich je spousta. V roce 2013 se nám například podařilo rozkrýt množírnu v kraji, byl to i dost medializovaný případ. Tehdy to dopadlo naoko dobře, když nám za přítomnosti úředníků odevzdali několik štěňat a pak byla množírna postupně rušena. Teď mám však podezření, že v tom pokračují. Takže bojujeme, ale je to složité.

Nedávno jste vydala také knihu, ve které se této problematice věnujete.
V knize nazvané O čem sní holčičky z množíren jsem popsala příběhy našich psů. Někdy jsem vycházela z jejich reálných příběhů, jindy jsem využila obecných poznatků z fungování množíren. V druhé části pak vysvětluji, proč kupovat psa s průkazem původu nebo jej adoptovat, jaké jsou triky množitelů a jak se nevhodné podmínky podepisují na zdraví zvířete. Na to lidi slyší nejvíc, protože to je to, co je pak stojí peníze.

S knihou jezdíte po školách. Jaké jsou reakce dětí?
Ty děti ve škole říkají: „My jsme taky jeli na parkoviště pro pejska. Ten pán byl ale čistý a hodný a milý.“ Vysvětluji, že to nejsou lidé, kteří na ně budou zlí a budou křičet, ale že to jsou obchodníci, kteří chtějí zvíře hlavně dobře prodat. Snad si o tom pak popovídají i doma s rodiči.