Pracujete jako ředitelka dopravní společnosti, což byla vždy spíše mužská doména. Jak jste se k tomu dostala?
V podstatě náhodou, před třinácti lety jsem viděla inzerát, přihlásila jsem se a přijali mne.
Co to bylo za inzerát?
Že nějaká firma Connex hledá obchodního zástupce. Tak jsem šla na konkurs, kde jsem zjistila, že jde vlastně o bývalé ČSAD, tak jsem se chtěla rychle otočit, ale chytla mě paní psycholožka, že když už jsem tam, ať se ukážu.
Do práce vás dostala psycholožka?
V podstatě to tak bylo. Já měla o ČSAD svou představu, nikdo z rodiny tam nikdy nepracoval, nechtělo se mi tam. Ale oni mi nakonec nabídli trochu jinou práci, na centrále v Praze, která mě zajímala, tak jsem nastoupila. No a ve výsledku šlo o práci na detašovaném pracovišti v Třinci, kam jsem několik let dojížděla.
Vy jste jim na pohovoru řekla, že u nich nechcete pracovat, a oni vám obratem nabídli práci v Praze? Čím jste na ně tak zapůsobila?
Uměla jsem plynně anglicky a zase tolik kandidátů, co uměli v angličtině komunikovat, tam asi neměli.
Kde jste se naučila mluvit?
Byla jsem na kurzu v zahraničí. Žila jsem tam a studovala. Po střední škole necelý rok a v rámci vysoké školy čtyři měsíce. Po střední škole jsem odjela jako au-pair, myla jsem okna, dělala jsem taxikářku, učila jsem se anglicky, německy.
To je divná kombinace.
Já se to učila v Mnichově, kam jsem po gymplu odjela. Začala jsem s němčinou, ale dostala jsem se do kanadské rodiny, kde jsme hovořili anglicky.
A co jste pak v tom Třinci dělala?
Projektového manažera. Zaváděla jsem ISO, poznávala jsem systém, jezdila jsem na školení.
Na co potřebují autobusy ISO? V pět hodin mají být na zastávce, co tam chcete vymýšlet?
V tomto směru to není až tak potřebné, ale ve své době to byl velký boom. Spíše pomáhá uvnitř firmy, je pořádek v papírech, ale autobus pořád musí řídit řidiči.
Jak se na vás dívali zasloužilí manažeři firmy, když jste stoupala po firemním žebříčku? Ženská mezi autobusáky...
Tam žádné problémy nebyly, mě měli všichni rádi (směje se). Samozřejmě, rok se na mě dívali přes prsty, kdo jsem, co jsem, pak si zvykli.
Jak se projevuje, že se na vás dívají přes prsty?
Jste cizák, přespolní. Já přišla odjinud, nikoho jsem neznala, poprvé v životě jsem byla v Třinci.
V Třinci se mluví „po naszymu“, rozuměla jste?
Mluvili se mnou jinak než mezi sebou, ale rozuměla jsem. Pocházím z Hlučínska, tam se sledovala i polská televize, něco jsem naposloucháno měla.
Z Třince jste pak přešla do Ostravy, tady už vás brali jako člověka z branže?
V Třinci to bylo jednodušší. V Ostravě už mi dali pořádně sníst, že jsem mladá, že jsem ženská, že jsem přišla na nějakou pozici.
Jaká kaše se takovým lidem vaří?
Bylo to veselé období, ale už je za námi.
Dá se v autobusové dopravě vůbec něco změnit? Autobus musí být přesně na zastávce, to je přece pořád stejné.
To platí, dá se ale pořád zlepšovat spousta věcí. Je tady spousta tradic, kterých se ti řidiči drží, byť se některé mohou cestujících dotýkat. Třeba nedávno jsme řešili stížnost, že si řidič pravidelně zastavuje u jedné budky pro noviny. Dělá to tak desítky let, teď si jeden cestující stěžoval.
A mění se vůbec něco?
Ano. Mění se toho spousta - moderní systémy odbavení a informací pro cestující, GPS systémy do vozidel a hlavně v současné době teprve začínají výběrová řízení a do veřejné dopravy se dostává konkurence se vším, co s tím souvisí.
Teď je vám asi hej, když klesly ceny nafty a ceny jízdenek se nezměnily.
My z těch peněz nic nemáme, to jsou peníze objednavatele.
Ale dostáváte dotaci na provoz linek.
Dostáváme, ale když třeba klesne cena nafty, tak ji vracíme.
Už jste někdy vraceli?
Ano, pravidelně, když je nižší cena nafty, peníze kraji vracíme. Je to prostě specifický obor podnikání, kde to funguje poněkud jinak než v klasických firmách.
Takže doopravdy „vydělávat“ můžete jen na dálkových linkách. Je tady ještě prostor pro nějaké nové?
Není. Hodně nám konkurují automobily i vlaky, lukrativní dálkové linky jsou už dávno obsazeny.
Jak se vůbec plánují linky? Je to většinou zvyk, nebo už cesty koordinují počítače?
Počítače se využívají, ale hodně linek běží i na základě zvyku, třeba padesát let v kuse. K tomu se přidávají nové, například do průmyslových zón a podobně.
A jak je to s lidmi? Jak ti se hledají?
Špatně. Hodně špatně. Řidičů je málo a nikdo to nechce dělat. Spolupracujeme s úřady práce, nabízíme rekvalifikace, pořád je to málo.
Jaký je průměrný plat řidiče?
Dvacet, dvacet jedna tisíc korun hrubého.
To není málo. Tak kde je problém?
Hodiny, které řidič musí odpracovat, jsou jiné než v klasickém osmihodinovém režimu.
V čem se to liší?
Jsou tam velké prostoje, čekání. Ráno je špička, do práce, do školy, pak ale do dvanácti hodin nikdo autobusy nechce, takže čekají.
A to mají zaplaceno stejně?
Ne, tam mají padesát korun za hodinu. Kdo je blízko domova, může jít domů, mohou si zajít nakoupit a podobně, ale kdo je jinde, musí prostě čekat. V tom je nevýhoda té profese.
Kolik tedy stráví v práci času?
Je to individuální, ale někteří i deset, jedenáct hodin.
V čem jsou další specifika?
Už to není ani tak fyzicky náročná práce, máme moderní autobusy, ale je náročná psychicky a časově.
A kolik musí mít naježděno na nákladních automobilech, než mohou řídit autobus?
Dnes už je to tak, že mohou jít rovnou z řidičské skupiny B na D (E). A to jim zaplatíme.
Ale to dříve nešlo.
Nešlo, ale už to nějakou dobu jde. I já jsem si tak řidičák na autobus udělala.
Vy máte řidičák na autobus? Proč?
Abych věděla, jaká ta práce je. Ať vím, jakou firmu řídím. Když jsem si před těmi deseti lety dělala řidičák, bylo tam ještě klasické těžké řazení, to jsem byla po dvou hodinách zpocená jak po osmi hodinách v dole. Dnes je to úplně jiné.
Je hodně žen za volantem?
Je jich stále více a my se na ně snažíme zaměřit. Rozhodně jde o lépe zaplacenou práci než někde v supermarketu na pokladně. Žen bude za volanty autobusů stále více.
