"S největší pravděpodobností mé sešity skončily na smetišti. Úklidová četa, co chodí po vagonech, má velké černé pytle, do nichž se vejde všechno. Zřejmě popsané papíry byly pro ně stejné hodnoty jako použité kelímky od kávy," konstatuje Hruška.
Autor se 6. ledna vydal do Brna a sešity s texty, které nebyly zálohované, zapomněl ve vlaku. Text knihy tvoří záznamy každého dne v roce, jehož podstata musí být zachycena pouze v jedné větě.
Kniha tedy nakonec vznikne, ale až o rok později. Na Facebooku dokonce vznikla stránka Věnuj Hruškovi větu, do níž dobrovolníci posílají svůj jednovětý příspěvek.
Začít psát znovu ovšem nebylo jednoduché. "Nejprve jsem nebyl schopen slíbit, že něco takového udělám, byl jsem jak ochrnutý. Ale je to vlastně jediný způsob, jak se s tou ztrátou vypořádat. Přitom je to zvláštní, protože si nejsem jistý, zda se mi do některých nových vět nedostává cosi z původního rukopisu. Je to zvláštní stav, kdy cítím, jak v nové větě může být skryta i stopa z předchozího roku," popisuje.
Něco se ovšem změnilo naprosto zásadně. Básník už neponechává nic náhodě, neriskuje tolik jako před rokem. "Navíc teď téměř hystericky zálohuju své texty na všechny možné flešky," vysvětluje ostravský básník.
"Prvotní text ale píšu stále na papír, neumím to jinak. Musím vidět svoje škrtance, přesuny slov, tlak písma, to vše někdy rozhoduje o tom, jak věta nakonec bude vypadat. Ovšem ve chvíli, kdy to mám v sešitě, třeba jen čtyřiadvacet hodin, zmocní se mne neklid, a běžím zálohovat," dodává.
