Nejdříve kope do míče, pak ji to přestane bavit, tak běhá kolem smetí u garáží a nakonec leze po stromě. „Lali, slez z toho stromu, nebo spadneš,“ napomíná pětiletou holčičku dvacetiletý Jakub Macošek. Patří k ostravským salesiánům, kteří mají pojízdnou klubovnu a jezdí s ní do vyloučených lokalit.
Hlavně romským dětem pak pomáhají s přípravou na povinnou školní docházku. Ve středu odpoledne navštívili ulici Jílová v Ostravě-Přívoze. A přilákali i starší děti.
Patrik, Věrka, Sára, Lukáš a Marián. Děti ve věku od osmi do desíti let sedí u stolu a sledují dalšího ze salesiánů, pětadvacetiletého Vojtěcha Červeného. Vytahuje kartičky, na kterých jsou ukazovací zájmena - ten, ta, to a ty.
Na dalších kartičkách jsou obrázky, třeba kohout, meloun nebo květina. Děti k nim přiřazují správná zájmena.
„To konvice! Ten kuře!“ vykřikuje Věrka. Naproti sedící Patrik ji opravuje: „Je ta konvice a to kuře.“ Věrce se to nelíbí. „Vždyť jsem to říkala!“ hádá se.
Když mají vyslovit jakékoli slovo začínající na písmeno p, ozve se Praha, práce, pirát a dopis. „Dopis nezačíná na p,“ upozorňuje Sáru jeden ze salesiánů.
Dívenku ještě napadne balon, pak řekne princezna. Pětiletá Lali mezitím pobíhá od stolu ke stolu, je rozdováděná a nevydrží v klidu.
Mnoho romských dětí nechodí do školek
Salesiáni jezdí s karavanem osmkrát týdně do ostravských obvodů Přívoz, Vítkovice i do Svinov. „Přibližně deseti dětem se věnují asi hodinu v kuse tři až čtyři vedoucí. Nejmenší děti učí poznávat barvy i čtyři roční období, vysvětlují, jak to chodí třeba u lékaře, učí je se vyjadřovat,“ přibližuje vedoucí projektu Václav Lipinský.
Je to potřeba. Jak nedávno upozornili zástupci Nadace Open Society Fund Praha, více než čtyřicet procent romských dětí nechodí do školek, což se nakonec projevuje i u zápisu do prvních tříd.
„Letos žádá o odklad až třicet procent rodičů,“ uvedl ředitel Základní školy Družby v Karviné Jan Pavelka. „Některé děti nejsou vůbec schopné do první třídy nastoupit. Nerozeznají zvířata, barvy, neznají dny v týdnu, některé ani nevědí, jak se jmenují. Je na nich vidět, že se jim doma nikdo nevěnuje.“
Podobně to vnímá i ředitel Základní školy Cihelní v Karviné Zdeněk Jelínek. „Zažil jsem situaci, kdy dítě u zápisu během půl hodiny rozpoznalo tři barvy a na další věci nereagovalo,“ řekl Jelínek.
Na obou školách proto fungují takzvané přípravné třídy, v nichž se dětem věnují speciální pedagogové. Snaží se děti rozmluvit, naučit je základní geometrické tvary, barvy, rozvíjet jejich slovní zásobu.
„Všechno je to ale hlavně o rodičích. Kdyby fungovaly rodiny, nemusíme se vůbec bavit o vzdělávání romských dětí,“ zmínil Pavelka. Ve škole, které šéfuje, je většina dětí romského etnika.
Vzdělání je u rodin na okraji zájmu
Žádné knížky, žádné pracovní stoly. Přibližně tak to vypadá v mnohých romských rodinách. „Rodiče by mnohdy rádi podpořili děti, ale vůbec nevědí jak,“ uvedla socioložka Kateřina Sidiropulu Janků z Masarykovy univerzity v Brně, která se dlouhodobě věnuje problematice českoromských vztahů. „Setkávám se s talentovanými romskými dětmi, které chtějí na vysokou, ale netuší, že k ní vede cesta přes střední školu. Není nikdo, kdo by jim to vysvětlil.“
Ředitelka organizace Společně-Jekhetane Helena Balabánová potvrzuje, že děti, které žijí na okraji společnosti, pocházejí z rodin, jež mají obrovské sociální problémy. Řeší hlavně to, aby se rodina udržela pohromadě, měla kde spát a co jíst. Vzdělávání je proto na okraji zájmu.
„Jedinou správnou cestou je věnovat se nejen dětem v přípravných třídách nebo v neziskových organizacích, ale i jejich maminkám. Je důležité, aby se učily, jak s dětmi pracovat, aby byly ve škole úspěšné. V tom jim pomáháme,“ zakončila Balabánová.
