Město rozdělené vedví spíše rozdělovaly, než spojovaly dva hraniční mosty. Právě na nich stály celnice.
„Pro nás v mládí bylo překročení hranice do Polska velkým snem, skoro jako zájezd do Vídně. Nemohli jsme tam, bylo to tajemné,“ vzpomíná na osmdesátá léta Dorota Havlíková z Českého Těšína.
„Hranice se nadobro otevřela, zmizelo potupné čekání na pohraniční a celní odbavení,“ vzpomíná na rok 2007 starosta Českého Těšína Vít Slováček.
„Mladí lidé berou volný pohyb jako samozřejmost. Pamětníci, pro něž dlouhé roky bylo překročení hranice do bratrských zemí obtížné a mnohdy vůbec nemožné, pociťovali revoluční změnu.“
Paradoxně to byla právě hranice, díky níž si relativně hodně lidí v Českém Těšíně přišlo na pěkné peníze. Město totiž na téměř dvě desetiletí ovládl alkohol – a jeho přeprava na druhou stranu hranice. Kdo uměl, zbohatl, kdo ne, ten si alespoň přivydělal.
A nebylo výjimkou, když kontraband letěl do řeky. Tam jej házeli naštvaní lidé, kterým celníci zakázali to či ono pronést.
Dnešní děti tehdejší strasti nechápou
Ale bývalo i hůř. V 80. letech, po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, byla hranice mezi tehdejším Československem a Polskem střežená možná nejvíce v historii. Dnešní děti už to ani nedokážou pochopit.
„Když vám zavřeli hraniční most na Olze, proč jste nešli přes řeku, vždyť není tak hluboká, ptává se mne dcera, když běžně procházíme z toho Českého do Těšína bez přípony,“ ukazuje Havlíková na změnu myšlení v generaci, která závory na hranicích už nepamatuje.
Přitom se hraniční mosty do paměti její rodiny hluboce zapsaly. „Babičce, která šla navštívit nejbližší rodinu do Polska, celníci našli v kabelce pohlednici ze „Západu“. Za rodinou se dlouho nepodívala, stala se podezřelou a nedostala propustku,“ vzpomíná.
Sama si s propustkami přes hranici užila své. „Když jsem se na sklonku osmdesátých let dostala na vysokou školu do Katowic, dostala jsem jen dvě propustky na rok: na Vánoce a na letní prázdniny. Častěji jsem přes hranici nemohla.“
Atrakce na Odře by bez Schengenu nemohla fungovat
Závoru před deseti lety slavnostně zvedali i v Bohumíně. Sběratelé si nechali na poslední chvíli otisknout razítka celníků do svých pasů a hranice se poroučela.
„Do svých 25 let jsem nikdy nebyl v Polsku, pak přišlo období, kdy jsme tam sice mohli, ale byli jsme zastavováni, kontrolováni, někdy i vraceni,“ vzpomíná bohumínský primátor Petr Vícha. „Dnešní mladí si vyjedou na kole, klidně mohou jet přes hranici a možná si toho ani nevšimnou, že ji přejeli. To je obrovské plus.“
Bez uvolnění pohraničního režimu by podle Víchy Bohumín přišel i o jednu ze svých největších atrakcí, jízdu na lodích meandry Odry: „Nastupuje se na české straně, vystupuje na polské. Odra je hraniční řekou, v příhraničním režimu, který tady kdysi byl, by pravidelná jízda meandry Odry, kterou si každoročně vyzkouší na dva tisíce lidí, nemohla být.“
