Důl 1. máj, Důl Jan Maria, Důl Šalomoun, Důl Hlubina, Důl Trojice, Důl Zárubek, Důl Julius Fučík, Důl Alexander, Důl Hedvika, Důl Antonín Zápotocký a řada dalších. Točily se tu komedie i dramata, filmy historické i současné, kritické i dobově poplatné.
Jmen a názvů je hodně, jen je třeba se vypořádat s nejasnostmi v místech natáčení. Jak už to ve filmu bývá, důl v ději nemusí být identický s místem natáčení, a navíc i samotné doly měnily své názvy a v době natáčení se jmenovaly jinak než v době zobrazeného děje.
Určitá podobnost umožnila například propojovat prostředí kraje s Kladenskem. Třeba populární komedie o hornících podrobených experimentu s pitím mléka Parta hic. Sice se odehrává v Ostravě, ale natáčela se jak na Dole 1. máj v Karviné, tak na Dole Schoeller u Kladna.
Když odborář Rudla Janeček (Václav Babka) odvádí kolegy z party hic areálem šachty do připraveného mikrobusu, prochází areálem závodu Dolu Barbora (ten tvořil jeden ze čtyř provozů Dolu 1. máj). Jen pár minut předtím ale stál před budovou Dolu Schoeller v kladenském Libušíně.
O záběr dál si to hornickým areálem v Karviné rázuje exkluzivní sestava prvotřídních komiků: Vladimír Menšík, Jan Skopeček, Josef Kemr, Josef Dvořák, Ivan Vyskočil, Petr Nárožný, Jiří Krampol. V pozadí se vyjímá unikátní dvouosá těžní věž, památkově chráněná perla karvinské Barbory.
Ostrava vs. Kladno
Filmaři měli doly v lásce, pokud jim umožnily vytvořit správnou kulisu. Ale když docházelo na lámání chleba, Ostrava se nenápadně vytratila. Kladensko a Ostravsko jsou v tomto ohledu typické - protože většina štábů pocházela z Prahy, logicky využívala geograficky bližší lokalitu.
K podobné taktice se uchýlil známý režisér a klasik české kinematografie Jiří Krejčík. Ve 40. letech ještě u soukromé firmy natočil několik propagačních dokumentů o těžbě uhlí. Řadu záběrů snímal na Ostravsku a ještě více na Kladensku.
Když se v roce 2010 Krejčík účastnil filmového festivalu Ostrava Kamera Oko, ještě před zkušební projekcí dokumentu V hlubinách země byl ochoten odpřisáhnout, že je to omyl, že film nemá s Ostravou nic společného, ale vzápětí se na plátně objevily záběry na Důl Hlubina včetně těžní věže a výtahu s nastupujícími horníky.
Sjeli do podzemí, všechny další záběry však už vznikly na Kladně. Ostravské doly podle Krejčíka nedisponovaly takovými štolami, kam by se vešel filmový štáb s osvětlovací technikou.
Krejčík se na Ostravsko ještě vrátil, a to už v roce 1952, kdy tu podle povídek Jiřího Marka natočil socialistické drama Nad námi svítá. Z dobového hlediska to byla velká událost, poplatná levicové ideologii. Rázovité postavy havířů a důlních techniků řeší aktuální problémy dolů a hlavní postava úderníka Vondry dojde k uvědomění.
„Není hrdinstvím lámat tělesnou silou rekordy a tím odrazovat ostatní havíře od překračování norem; pravým hrdinstvím je pracovat výkonně, ale bez vypětí sil, věnovat své práci mozek i duši, využívat sovětských zkušeností, strhávat svým příkladem ostatní k celkovému zvýšení těžby, ke splnění plánu. V realistickém pohledu na soudobou hornickou problematiku a v pečlivém zpracování tkví vysoká umělecká i politická hodnota, účinnost a přesvědčivost tohoto filmu,“ říká dobová kritika.
Příběh Nad námi svítá se odehrává na Dole Žofie. Ten reálný se nachází v Orlové, nicméně Krejčík jej sestavil střídavě ze záběrů natočených na dolech Trojice, Zárubek, Julius Fučík, Alexander a Hedvika.
V případě nutnosti odskočil štáb na Mostecko. Film byl úspěšný a vynesl Krejčíkovi státní vyznamenání.
V období normalizace zaujal filmaře Důl Hedvika
V roce 2010 se režisér za film postavil. Nešlo podle něj ani tak o budovatelské drama, ale spíš o ukázku toho, že i v socialismu si mohou horníci úspěšně postavit hlavu a nepodlehnout kolektivnímu tlaku.
V roce 1961 si už tvůrci mohli dovolit spojit prostředí ostravských dolů s komedií. Snímek Kotrmelec vypráví o tom, jak se parta předáka Kohuta chystá přihlásit do soutěže o titul Brigáda socialistické práce.
„Všichni chlapi jsou pro, jen mladého Ondračku je třeba rázně převychovat... Sotva průměrný pokus o lidovou komedii měl kdysi slušný divácký ohlas, ale už se na něj zcela právem zapomnělo,“ hodnotí kritika s odstupem. Exteriéry byly nasnímány na Dole Šalomoun.
V období normalizace zaujal filmaře Důl Hedvika. V roce 1972 posloužil jako stejnojmenná kulisa pro socialistické drama Bitva o Hedviku, jehož příběh se odehrává na Ostravsku 30. let: Mladý komunistický novinář Eda Krahulík navštívil Důl Hedvika, aby podnítil stávku horníků.
Natáčelo se mimo jiné na dolech Alexander a Michal, kde se Hedvika před válkou skutečně nacházela. Snímek vznikl v česko-polské spolupráci, režíroval jej Julian Dziedzina a je jedním z filmů, v nichž jsou vidět pověstné „lanovky“, vozíky putující s vytěženým uhlím do hutí. Takových lanovek bylo v Ostravě kolem desítky a dodnes jsou vděčnou vzpomínkou.
Rok 1972 byl z hlediska komunistické ideologie pro film obzvláště plodný. Například Jiří Hanibal na řadě ostravských i karvinských dolů natočil psychologické drama Dvě věci pro život. Všechny záběry posloužily jedné věci - utvrzení, že mladý muž potřebuje ke štěstí dvě konstanty: „pořádnou práci a pořádnou ženskou“.
Filmová místa Letní seriál MF DNES a iDNES.cz vás zavede na několik desítek míst po celé České republice, která si filmaři vybrali jako kulisu pro filmy, televizní seriály nebo hudební klipy. |
Z laciné ideologie se mohly doly vymanit po pádu režimu, ale k tomu už neměli filmaři odpovídající nápady ani prostředky, naopak šachty začaly mizet.
Jednu z nejcitelnějších ztrát zaznamenala oblast kolem Zárubku a Hranečníku v Ostravě-Radvanicích. V současnosti tam není po těžních komplexech téměř ani památky, přitom v roce 1921 tam vznikl vůbec nejvýznamnější hraný film na Ostravsku: Šachta pohřbených idejí.
Odehrává se za časů Rakouska-Uherska a vrcholí za ustanovení první republiky. Vypráví o sporu mezi bezohledným podnikatelem Kohlmanem a družstevním kolektivem, který se rozhodne koupit jeden z dolů. Začíná se mu dařit, jenže přicházejí intriky, stávka, vraždy, ale i první znárodnění.
Ztracený a nalezený film
K tomuto filmu se váže skutečná rarita. Po filmu dlouho nebylo ani stopy, až v polovině 90. let byl objeven v krabicích jednoho zahradního altánu. Podařilo se jej relativně dobře zrekonstruovat a diváci tak měli možnost vidět unikát, jenž ve své době patřil k ojedinělým příkladům sociálně laděné kinematografie.
Bohužel zkušení tvůrci Rudolf Myzet a Antonín Ludvík Havel se setkali s nepochopením na obou stranách barikády: levice i dobové cenzury. Úředníkům vadily použité Bezručovy verše v mezititulcích a komunistům zase smírčí řešení mezi horníky a majiteli dolů.
Největším klenotem vedle zručné režie a sevřeného dramatu zůstávají dobové záběry na Důl Jan Maria nebo Důl Zárubek a hornické kolonie. Tyto doly byly zastaralé, ale neexistuje už ani zmodernizovaný Důl Vítězný únor (Odra), který tvoří úvodní dominantu ve zmíněné komedii Parta hic. Minulost se vytrácí a jediným svědectvím o zašlé slávě zůstávají filmové záběry.
