Těžká dřina nečekala v dole ostravsko-karvinského revíru jen lidi. Pod zemí...

Těžká dřina nečekala v dole ostravsko-karvinského revíru jen lidi. Pod zemí tahali vozíky s vytěženým uhlím i koně. Horník s koněm na snímku je v ostravském dole Zárubek. | foto: Ostravské muzeum

Rothschild, Wilczek a Larisch-Mönnich. Muži, kteří „dali“ regionu uhlí

  • 7
Pokud se má mluvit o rozvoji ostravsko-karvinského revíru, nelze v dalším pokračování seriálu věnovaného těžbě uhlí na Ostravsku a Karvinsku opomenout tři muže, kteří se o něj zasloužili ze všech nejvíc. Bankéř Salomon Mayer Rothschild, Franz Josef hrabě Wilczek a Jindřich hrabě Larisch-Mönnich.

Co se jejich působnosti týče, hrabě Wilczek vlastnil doly na území dnešní Slezské Ostravy, Larisch-Mönnich na Karvinsku a Salomon Rothschild... prakticky všude.

Ti tři se možná nikdy osobně nesetkali, hrabě Wilczek zemřel už v roce 1834, jeho potomci ale v tradici „uhlobaronů“ (byť důl Petr Bezruč, původně Terezie, známý i z cimrmanovské scénky ze hry Vizionář, patřil Salomonu Rothschildovi) pokračovali.

„Ty rodiny se znaly a pravděpodobně se i scházely,“ připouští Hana Šustková, vedoucí Archivu společnosti Vítkovice. Ty Salomon Rothschild nejprve částečně ovládal a v roce 1843 definitivně koupil. „Hlavně tedy ve Vídni, kde všichni žili. Na Ostravsku a Karvinsku se tyto rodiny, s výjimkou rodiny Larischů, víceméně nezdržovaly, těžební oblast pro ně byla hlavně zdrojem příjmů.“

Rod měl v Karviné tři zámky

Jedinou výjimkou byl rod Larisch-Mönnichů. „Ti se docela často zdržovali na svých statcích na Karvinsku a Těšínsku, například jen na území dnešní Karviné měli tři zámky. V Solci, který vyhořel v roce 1944, v Ráji, ten byl zbořen v roce 1980, a jediný dodnes dochovaný, ve Fryštátu,“ vysvětluje Hana Šustková. „Například zámek ve vesnici Solca byl ve své době velice významný, navštěvoval jej například poslední německý císař Vilém II.“

Franz Josef Wilczek z počátku neměl o těžbu uhlí vůbec zájem, vídeňský dvůr jej ve druhé polovině osmnáctého století dlouho marně přemlouval, aby na svých pozemcích začal uhlí alespoň hledat.

Franz Josef hrabě Wilczek.

Bankéř Salomon Mayer Rothschild.

Jindřich hrabě Larisch-Mönnich.

Krátký pokus o hledání uhlí podnikl na svých pozemcích na Karvinsku v roce 1776 i Johann Erdman Florian Larisch, otec již zmiňovaného Jindřicha, ale s pokusnou těžbou rychle přestal. Pravidelná těžba uhlí na Karvinsku začala až v roce 1794.

Hrabě Wilczek začal s těžbou na území tehdejší Polské Ostravy v roce 1787. Na přelomu 18. a 19. století už byly Wilczkovy doly největší na Moravě a ve Slezsku, převážně ale stále šlo o mělké doly, těžící jen těsně pod povrchem.

Třetí velká rodina, Rothschildovi, se do hornické činnosti na Ostravsku pustila poté, co vstoupila do tehdejší Rudolfovy huti, pozdějších Vítkovic.

Na rodinu, spravující bankovní domy ve čtyřech význačných městech Evropy, platila hlavně druhá část přísloví „Vaše starosti a Rothschildovy prachy“ jako ulitá.

Ředitelé závodů si ujasňovali hranice těžby

Rothschildové totiž pro rozvoj ostravských dolů opravdu potřebovali hodně peněz. Zvláště pak v době, kdy se těžba musela za uhlím přesunout do větších hloubek. K zachování těžby se musely například nakupovat první parní stroje.

Do větších hloubek museli i další těžaři. A napětí houstlo. Zatímco na přelomu století často docházelo k ničení konkurenčních šachet menších těžařů, s postupnou potřebou vyšších investic do těžby se situace zklidňovala.

„Zatímco rodiny majitelů dolů se potkávaly hlavně na společenských akcích ve Vídni, ředitelé jejich zdejších závodů byli v úzkém kontaktu zde,“ popisuje polovinu devatenáctého století vedoucí vítkovického archivu. „Existovala ředitelská konference OKR, kde se ředitelé pravidelně potkávali a řešili problémy celého revíru. Šachty jednotlivých majitelů byly často blízko u sebe, řešily se hranice těžby a podobně.“

A Vítkovice, které od roku 1836 provozovaly i vysoké pece, v době, kdy nestačily vlastní těžbou pokrýt potřebu uhlí, od svých konkurentů běžně nakupovaly.

Je známa například smlouva mezi Vítkovicemi a doly hraběte Wilczka, které měly v roce 1829 dodat Vítkovicím stejné množství uhlí, jaké se o čtyři roky dříve vykopalo na celé Moravě. Později Rothschieldovy Vítkovice část Wilczkových dolů dokonce koupily.

Ve druhé polovině devatenáctého století vstoupila mezi těžební smetánku další rodina, Gutmannové. Wilhelm Isak Wolf Gutmann začínal jako obchodník s uhlím z polské části revíru, časem se ale dostal i k zakázkám ostravských těžařů.

Na začátku sedmdesátých let devatenáctého století se Gutmannové spojili s Ignácem Vondráčkem, prvním velkým „českým“ podnikatelem v uhelném průmyslu. Výsledkem byl vznik firmy, která si po čase pronajala i některé doly patřící rodině Rothschieldů a v roce 1873 se stali dokonce podílníky Vítkovických železáren.

Další podnikatelé snažící se o těžbu uhlí byli rychle z trhu vytlačeni.