Důl Anselm v Ostravě-Petřkovicích, který v minulosti nesl také názvy...

Důl Anselm v Ostravě-Petřkovicích, který v minulosti nesl také názvy Petershoffen I–IV, Masaryk I a Eduard Urx, patří k nejstarším v revíru. Vznikl v roce 1835 | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

V roce 1847 do Ostravy dorazila železnice. A těžba uhlí prudce stoupla

  • 4
Nejen Ostrava, ale třeba i Bohumín vděčí za svůj rozvoj jedinému - c. k. privilegované Severní dráze císaře Ferdinanda. I o tom je další díl seriálu MF DNES a iDNES.cz, který se věnuje vývoji hornictví v Moravskoslezském kraji.

Železniční spojení mezi Vídní a Krakovem umožnilo nejen snazší dopravu uhlí do vzdálenějších částí monarchie, ale také rozvoj místních dolů a Vítkovických železáren.

„Byl to jeden z rozhodujících momentů pro rozvoj zdejší těžby uhlí,“ komentuje příchod železnice do Ostravy profesor Vysoké školy báňské Pavel Prokop.

„Nešlo ale jen o rok 1847, kdy se Severní dráha dostala až do Ostravy, ale také třeba o rok 1836, kdy byla zahájena stavba vůbec první železnice v Rakousku. Tato skutečnost totiž podpořila výrobu kolejnic ve Vítkovicích, čímž byla mimo jiné zajištěna poptávka po koksu pro vysoké pece. A koks se vyrábí z uhlí.“

Kruh železnice-železárny-uhlí se uzavřel a funguje prakticky dodnes. Jen kolejnice se už nevyrábějí ve Vítkovicích, ale v Třinci.

„Vliv železnice na rozvoj těžby uhlí nejen v Ostravě, ale také v karvinské části revíru jednoznačně dokládají i čísla. V roce 1819 se ve slezské části revíru vytěžilo necelých šest tisíc tun, v roce 1825 se na Moravě a ve Slezsku vydolovalo přes šestnáct tisíc tun, v roce 1835 vzrostla těžba na 36 tisíc tun ročně. A pak přichází železnice a velký skok. Jen během roku 1845 zdejší doly vytěžily 128 500 tun uhlí,“ přiblížil Prokop prudký rozvoj těžby uhlí na konci první poloviny devatenáctého století.

A železnice ovlivnila i rozvoj dalšího odvětví v Ostravě - hutnictví. V roce 1836 byla v tehdejších Vítkovicích uvedena do provozu první vysoká pec. Té už, na rozdíl od předchůdkyň, nestačilo dřevěné uhlí, potřebovala koks.

V roce 1842 spotřebovaly železárny 27 procent těžby revíru, o čtyři roky později to už bylo 42 procent těžby ostravských šachet.

Právě v té době byly založeny ty nejslavnější, které ovlivňovaly podobu Ostravy i po většinu dvacátého století.

„V roce 1842 byl založen Důl Terezie i Důl Karolina, v roce 1844 Důl Šalamoun, v roce 1852 Důl Hlubina,“ popisuje dobové propojení založení nejznámějších ostravských šachet s příchodem železnice profesor Vysoké školy báňské.

Doly proslavili i divadelníci a sportovci

Krátké vysvětlení pro ty, kterým jména jako Důl Terezie nebo Šalamoun nic neříkají. Důl Terezie, vyhloubený na kopci na Slezské Ostravě, byl po druhé světové válce přejmenován na Důl Petr Bezruč a jako takový vstoupil i do dějin divadelních a hudebních. Právě o tomto dole hovoří vizionář ve známé divadelní hře Járy Cimrmana, o fotce „u Bezruča na plotě“ zpívá ostravská hudební skupina Buty v písni Hajcman Blues.

A Důl Šalamoun vstoupil zase do historie sportovní. Právě na tomto dole svého času fáral slavný ostravský hokejový brankář Josef Mikoláš. Jáma tohoto dolu byla zasypána v roce 1972, o své přítomnosti však důl přesvědčil Ostravany ještě několikrát. Právě nad jeho jámou byly později postaveny Frýdlantské mosty, do jejichž prostor v roce 1996 pronikl metan.

Severní dráha císaře Ferdinanda ale nepomohla rozvoji ostravských dolů jen svou samotnou přítomností. Akciová společnost, která dráhu provozovala, sama investovala do rozvoje ostravských dolů. A vlastnila je až do konce druhé světové války. Celkem na Ostravsku provozovala šest šachet.

Vedle nejznámějšího Dolu Zárubek, kde ke konci roku 1945 pracovaly přes dva tisíce horníků, to byly doly František a Hubert v Přívoze, Důl Michal v Michálkovicích, Evžen v Petřvaldu a Václav v Porubě u Orlové.

Už tehdy se bouřlivě diskutovalo o ceně uhlí

Ale ne vše, co Ferdinandova dráha na Ostravsko přinesla, bylo pro region dobré. Jedním z problémů byla samotná existence dráhy, přesněji řečeno monopolu na dopravu, který tato dráha měla. To umožňovalo vlastníkům diktovat ceny za dopravu a ostravské uhlí se tak stalo drahým.

Leč protesty ostravských i vídeňských továrníků nikdy vyslyšeny nebyly, a staly se tak na dlouhá léta koloritem sporů mezi Ostravou a Vídní. Doprava uhlí do Vídně přitom byla pro ostravské těžební společnosti důležitá. Už v roce 1851 prodaly ostravské šachty do Vídně přes 358 tun uhlí a odbyt dále rostl.

V roce 1868 představoval export do Vídně podle autorů knihy Uhelné hornictví 36 procent objemu těžby uhlí v ostravsko-karvinském revíru.