„Znáte rozhlas po drátě?“ obrátil se na mě náměstek ředitele Slezského zemského muzea Jiří Šíl. V rukou držel dřevěnou bedýnku s reproduktorem, kterou za minulého režimu v Československu vlastnilo mnoho domácností.
Pokrčila jsem rameny. „To mi nic neříká.“ „Já si to taky pamatuju jenom matně, ale měla to doma moje teta i babička. Rozhlasový signál nebyl do přístroje dodáván přes vysílač, ale s elektrickou energií. Mnoho žen mělo tohle rádio třeba v kuchyni, hrála v něm jen jedna stanice (stanice Praha - pozn.red.),“ vysvětlil Jiří Šíl.
Neklidné století
|
Rozhlas po drátě nebyl zdaleka jedinou památkou po předcích, kterou v sobotu a neděli Opavané do muzea přinesli.
Na stolcích ve vstupní hale ležely knihy Čtyři z tanku a pes či Odvážná školačka, flakóny na parfém, halenka z chemlonu, opracovaný samorost, soška srnky, modlitební knížka z dvacátých let minulého století, ale třeba i kukátko, které bychom mohli označit za dávného předchůdce dnešního 3D vysílání.
„Sem se vložila dvojice identických obrázků, které byly mírně posunuty, což při pohledu kukátkem dovnitř vytvářelo dojem 3D,“ přiblížil Jiří Šíl.
„Mohli jsme vzít i tu třílitrovou konev na mléko,“ říkala svému manželu Zdeňkovi Libuše Malinková, zatímco z kabely vytahovala dobové věci.
Barvy? Kup, co můžeš
Ze stavebnice jste sestavili stínidlo na lampu
„Přinesli jsme mixér s veškerým příslušenstvím. Pochází ze sedmdesátých let, je po mamince. Dodnes je funkční, jen těsnění odešlo. Používat bych ho ale dnes už nechtěla, bylo nesmírně komplikované všechny ty součástí umývat,“ vysvětlovala paní Libuše.
Na stůl položila i dosud nepoužité červené umělohmotné cukřenky, dřevěné, ručně vyráběné nádobky ze Slovenska nebo dobovou „stavebnici“. „Dalo se z ní složit stínidlo na lampu,“ vysvětlil Zdeněk Malinka.
Na dobu minulého režimu, kdy všechny z přinesených věcí byly ještě v kurzu, vzpomínají manželé rádi. „Byli jsme tehdy relativně mladí,“ usmál se pan Zdeněk.
„A hlavně - tyhle věci byly hodně těžce k dostání. Když se to koupilo, tak to byla radost. Sehnat třeba hrníčky, to byl oříšek. Když náhodou v obchodě byly, tak je maminka koupila, ať je potřebovala, nebo ne. Dneska přijdete do obchodu a nemůžete si vybrat. Tolik tvarů a barev,“ líčila Libuše Malinková.
Muzeum ukáže i fotografie důležitých událostí
„Když třídíme staré věci, sestra mi vždycky říká: ,Používáš to? Ne. Tak to vyhoď.‘ Ale já na to: ,Vždyť už je to skoro starožitnost. Byla by škoda to vyhodit‘,“ vyprávěla obyvatelka Opavy. Na otázku, zda se s manželem přijde podívat na výstavu Neklidné století, kterou - i s využitím přinesených exponátů - ve Slezském zemském muzeu chystají na duben, měla jednoznačnou odpověď: „Určitě ano.“
Sbírka na výstavu |
„Všechny z přinesených věcí na výstavu určitě nepoužijeme, ale některé ano. Aktuální sběrové dny jsme pojali spíš jako společenskou událost, snažíme se upoutat pozornost,“ vysvětlil Jiří Šíl, který v sobotu a v neděli přijímal věci spolu se svými kolegy Lenkou Rychtářovou a Ondřejem Kolářem.
Nakonec lidé přinesli do muzea přes sto exponátů. „Z takového počtu máme radost, získali jsme například i různé dobové dokumenty,“ poznamenal v pondělí dopoledne Šíl.
Neklidné století bude poslední expozicí z šestidílného cyklu Slezsko: Lidé a země. Jako jediná se bude zabývat výhradně dvacátým stoletím.
Kromě části věnované životnímu stylu obyvatel Slezska chtějí autoři výstavy ukázat třeba i dobové fotografie, videa nebo jiné dokumenty zachycující mezní historické události dvacátého století, jako obě světové války, únor 1948, srpen 1968 nebo revoluci 1989.
