Kaplanka Nemocnice Český Těšín Yvona Guznarová se snaží odlehčit věřícím, ale i nevěřícím.
Jaké byly začátky? Musela jste si získat důvěru pacientů?
Pacienti se mění, a tak si jejich důvěru musím získávat neustále. Nicméně na začátku jsem narážela spíše na bariéru mezi mnou a nemocničním personálem. Vnímala jsem mezi námi zeď. Snad proto, že si mysleli, že zde chodím lanařit lidi do církve, ale to není smyslem mých návštěv. Teď už je to ale v pořádku.
A co je tedy úlohou nemocniční kaplanky?
Naslouchat lidem, být jim blízko. Personál se o ně stará úžasně, ale nemá čas si s nimi popovídat. Rodina taky třeba hned neví, jak správně reagovat. Pacient i rodina prochází stresovou situací, na mně je pokusit se je uklidnit, povídat si s nimi. Občas jim i něco přinesu z obchodu, i to je má náplň práce.
S jakými pacienty se tady v Českém Těšíně setkáváte?
Zejména jsou to staří lidé, na sklonku života. Často to jsou lidé po mozkové příhodě. Ale jsou tu i mladší, čtyřicátníci, padesátníci, po amputaci končetiny.
O čem si s nimi povídáte?
To je různé. Když jdu za nimi poprvé, tak jsou to obvykle obyčejné věci, jaké máme venku počasí. Pak třeba řeknou – přijďte zas... Příště už se mi svěří třeba s nějakou životní křivdou. Často se stává, že pacienti prožili něco, co si v sobě nesou až do posledních dnů. Hledají útěchu, pochopení, odpovědi na otázky.
Svěřují se vám ze strachu ze smrti?
Stává se mi to. Když je věřící, mohu mu připomenout některé věci, kterým sama věřím. Že život smrtí nekončí.
Co když pak ale opravdu zemřou? Jak se vás to dotýká?
Velmi... Je to pro mě osobně vždy těžké. Za ty roky už odešla spousta lidí, které jsem doprovázela. K některým máte blíž a jejich smrt vás pak zasáhne hluboce. Vzpomínám si například na paní, která zde docházela na rehabilitaci, povídali jsme si. Pak nemohla mluvit, tak jsme si mailovali, a nakonec jsem u ní byla i dvě hodiny před její smrtí, kdy mi volal její manžel. Někteří lidé vám přirostou k srdci, ale jakmile se vytruchlíte, musíte jít dál, vážit si toho, že žijete a že můžete jít za dalšími lidmi.
Stávají se z vás a pacientů přátelé?
Stává se to. S jednou paní jsem v kontaktu. Občas taky chodím za bývalými pacienti, kteří nyní jsou v domově důchodců, ale snažím se to trochu omezovat, aby toho nebylo příliš.
A naopak? Dávají vám lidé najevo, že o vaši návštěvu nestojí?
I to se samozřejmě stává a je nutné to respektovat. Někdy jdu do pokoje a povídat si se mnou chce jen jeden z pacientů. Občas se ale stane, že se časem začnou zapojovat do konverzace i ostatní, kteří třeba ze začátku dávali najevo, že o vaši přítomnost nestojí. Nakonec se občas i přidají ke společné modlitbě. Občas to zase přeženu s empatií. Stalo se mi, že jsem při povídání chytla paní za ruku, ale té se to nelíbilo. Člověk to musí vycítit, a ne vždy se to povede.
A kolik pacientů za den obejdete?
Stíhám asi čtyři pacienty dopoledne a čtyři odpoledne. Kdyby jich bylo víc, už bych se jim nemohla věnovat pořádně.
