Morseovce se jako spojaři učili na pomezí dnešního Moldavska a Ukrajiny. Kvůli svému věku dokonce měli problémy při odvodu. Vše ale překonali a zažili boje na východní frontě i osvobozování Československa.
„Narodil jsem se na Volyni a do Svobodovy armády jsem vstoupil dobrovolně,“ přibližuje své začátky v armádě Václav Petras. „Ještě jsem neměl osmnáct, chybělo mi půl roku, ale to jsem raději zamlčel. Nebyly ani žádné papíry, všechno shořelo při přechodu fronty, takže mi to prošlo.“
Rostislav Stehlík byl ještě mladší. „O devět měsíců,“ upřesňuje. „K odvodu nás šlo z naší vesnice pět kamarádů. Ale ti nás hnali. Málem jsme dostali výprask. Ještě za námi volali, ať utíkáme k mamince, že nám ještě teče mlíko po bradě,“ vzpomíná na svůj první pokus o vstup do Svobodovy armády.
Volyňští Češi tvořili podstatnou část československých jednotek na východní frontě.
„Chtěli jsme do československé armády. Rodiče byli Čechoslováky, byť naše rodina žila na Volyni už od roku 1880. Ale když se Československo v roce 1938 rozpadlo, plakali. A to, co zažili po vzniku Sovětského svazu... Kdo měl nějaký větší majetek, šel na Sibiř. Kdo měl třeba plechovou střechu, byl boháč. Šel na Sibiř. Proto jsme chtěli zpátky.“
„Šlápl na minu a utrhlo mu to kus nohy“
Nakonec to vyšlo. Stejně jako Václav Petras skončil Rostislav Stehlík u spojařů.
„Já chtěl k tankistům,“ vzpomíná Václav Petras. „Všichni Volyňáci chtěli k tankistům. Tak jako chtěli být všichni na Západě letci, my chtěli k tankům. Ale byl jsem malý a nechtěli mě, že bych měl problém zaskakovat třeba za zraněné členy posádky, nabíjet, pomáhat. Že je služba v tanku těžká. Nakonec jsem u tankové brigády skončil, ale jako spojař. Tahal jsem dráty, dělal, co bylo potřeba.“
Spojařem se stal i Rostislav Stehlík. „Poslali nás na kurz do Besarábie. Ale kdo se za měsíc naučí morseovce... My jsme to rozhodně nebyli. Tak jsme vysílačky používali hlavně fonicky. Navíc mi morseovka moc nešla, protože jsem utrpěl zranění na ruce,“ vzpomíná Rostislav Stehlík.
Václav Petras prošel frontou bez zranění, byť měl namále.
„Na Dukle jsme hledali přerušenou linku a kolega šlápl na minu. Utrhlo mu to kus nohy,“ vzpomíná. Hůře na tom byl jeho otec. Zahynul při náletu. „Tatínek měl pětačtyřicet let, na frontu jej nechtěli pustit, tak sloužil u strážního oddílu, hlídal dělostřelecké baterie. Ale při náletu jej zasáhl messerschmitt,“ dokončil válečný veterán.
